Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Räum - Cursed by the Crown

RäumCursed by the Crown

Jirka D.21.3.2023
Zdroj: CD v 6-panelovém digipaku (#AO-211) // promo od vydavatele
Posloucháno na: SONY CDP-XA5ES / SONY TA-F 730ES / ELAC FS 247
VERDIKT: Existenciální tíseň přichází ze Západu.

Možná je to jenom můj vlastní pocit, který nemusí nutně odpovídat skutečnému stavu věcí, ale kapel, které nějakým masochistickým způsobem pitvají lidské nitro a na konci toho procesu jim z toho vychází čistá depka, tak nějak přibývá. Není to samozřejmě žádná novinka, jde spíš o množství a taky o to, že k dříve v tomto duchu laděným doom-metalovým kapelám se přidává čím dál tím víc kapel blackových, respektive spíš post-blackových. Zahraničních, domácích, ryze blackových nebo třeba vzešlých z hardcorového prostředí. Skoro to vypadá jako taková epidemie existenciální tísně.

 

Odkud vzešli belgičtí Räum, nevím, ale soudě podle oficiálně prezentované kapelní promo fotky (kterou jsem si nemohl nechat jenom pro sebe), je v jejich případě možné cokoliv od hudby, přes IT až po studenty jednooborové historie. Brrr. Tematiku jejich hudby nelze odvodit z textů, které nejsou součástí balení, ale nedá moc práce dohledat oficiálně presentované sdělení, že jejich muzika odhaluje prázdnotu a autodestruktivní podstatu lidské duše, což vede k nikdy nekončícímu běhu vzestupů a pádů. Jako démon, který potřebuje spálit náš svět do základů, aby se mohl znovu zrodit. Tak tedy haleluja.

 

Räum band

 

Čtveřice Räum se vykulila na svět v roce 2020 a letošní, čerstvá, březnová deska Cursed by the Crown je jejich první velká, což znamená čtyři sklady se slušnou úhrnnou stopáží téměř třiceti sedmi minut. Už jen z délky jednotlivých skladeb by se mohlo zdát, že žánrově se budou pohybovat spíš v post-blacku, ale po pravdě si tím nejsem úplně jistý a spíš bych se klonil k takové hraně s klasickým black metalem. Räum to mají rádi ostře a rychle, příliš se nepouští do budování nějaké atmosféry a ono po pravdě v těch sypačkách jsou si nejvíc jistí. Škodolibě bych mohl tvrdit, že se v nich všechno ztratí a že trochu si s kompozicí pohrát, něco vystavět a vtáhnout posluchače do děje, chce fištrón, který zatím evidentně není skladem. Jakékoliv zpomalení či přemostění v rámci jednotlivých částí skladeb je zatím přehlídka bezradnosti, ale kapela jakoby to tušila a těchto míst na desce servíruje snesitelné minimum. Když se ale do nějaké pozvolnější pasáže pustí (viz třeba střední pasáž titulní skladby), je to zákeřný útok na trpělivost posluchače.

 

Mnohem vděčnější je soustředit se na rychlé, repetitivní pasáže, které by od časů Deafheaven neměly nikoho překvapit, a které jsou ušité přesně podle střihu, který byste pro tento styl očekávali. Nebudu nic zapírat, místy mají svou sílu a naléhavost a kapele je třeba přiznat plusové body aspoň za roli zručných pokračovatelů žánru, u kterých se nicméně neočekává (a ani nedostavuje) nějaký osobitý přínos. Zhruba s tímto předpokladem lze album vyslechnout bez újmy na mentálním zdraví a snad si jej i užít, když teda nepočítám s tím, že celé to má vlastně být melancholické a depresivní a nutit člověka snad až ke kontemplaci nebo k čemu.

 

Zvukově je album na můj vkus a vzhledem k žánru snad až příliš čisté a moderní, především tedy bicí mi do celkového mixu příliš neladí (nehledě k tomu, že bubeník není žádná hvězda). Kytary jsou naostřené přesně podle pravidel, havraní skřehot hlavního vokalisty nemá chybu, ale rytmika a spodní pásmo duní až moc suverénně. Čekal bych víc špíny, víc rozostřenosti a mlhoviny vůkol. Nestalo se, ale nevadí, přežili jsme už všelicos, přežijeme i toto. A pokud jde o vlastní nosič, šestipanelový digipak je zpracovaný střízlivě, ale poměrně důstojně a nedělá ničím ostudu (fotky ZDE a ZDE). Takže nakonec docela dobrý, průměr a něco málo k tomu.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Honza / 25.11.18 16:10

Ty jo, tak můj oblíbenec Paul Barker vydal nový Lead into Gold... No, vždycky jsem ho měl rád, kromě Ala zásadní člověk v Ministry. Po jeho odchovu 2003 se Ministry zhoršili (dočasně). Starý Lead into gold se mi líbí, stejně tak Paulovo projekt Flowering blight, ale už jsem to neposlouchal léta (zaímco Ministry de fakto denně). Paul byl součást skupiny USSA, což mi nebavilo, slušný songy ale byly na Paulově kolekci Fix this. No a The sun behind the sun? Ještě to nemám až tak naposlouchaný, ale už na začátku mi zarazily poměrně archaický postupy a téměř absence kytary. Deska mi celkově připadá kvalitní, super bubny a baskytara (jak jinak), ale za vysloveně skvělej song považuju jen titulní věc, jinak je to v pohodě, ale nenadchne mě to... V porovnání s poslední deskou MInistry Amerikkkant je Sun behind the sun v jiném stylu, v něčem i lepší, ale celkově horší. Pro mě tím pádem vedou Ministry i bez Paula, protože Al vydal od Paulova odchodu 6 alb Ministry, z nichž by se dala vybrat celá řada výborných songů. Ale co mě v poslední době hodně zajímá, je, že se kluci znovu zkamarádili a plánujou spolu po 15 letech psát novou muziku. Což je už léta můj sen. Al jako hlavní skladatel a Paul jako intelektuál v pozadí, kterej vytváří zajímavý zvuk a přidává do Ministry svým skladatelským vkladem takovou citovější atmosféru. No a jeho baskytara, to nemá konkurenci, hlavně na Filth pig a Dark spoon. Ale jako solitér mě Paul vysloveně nepřesvědčil, taky ten jeho nevýraznej vokál celou desku neutáhne. A ta staře znějící elektronika? Asi by byla v pohodě, kdyby tam bylo ještě něco navíc...

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky