Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Možná je to jenom můj vlastní pocit, který nemusí nutně odpovídat skutečnému stavu věcí, ale kapel, které nějakým masochistickým způsobem pitvají lidské nitro a na konci toho procesu jim z toho vychází čistá depka, tak nějak přibývá. Není to samozřejmě žádná novinka, jde spíš o množství a taky o to, že k dříve v tomto duchu laděným doom-metalovým kapelám se přidává čím dál tím víc kapel blackových, respektive spíš post-blackových. Zahraničních, domácích, ryze blackových nebo třeba vzešlých z hardcorového prostředí. Skoro to vypadá jako taková epidemie existenciální tísně.

Odkud vzešli belgičtí Räum, nevím, ale soudě podle oficiálně prezentované kapelní promo fotky (kterou jsem si nemohl nechat jenom pro sebe), je v jejich případě možné cokoliv od hudby, přes IT až po studenty jednooborové historie. Brrr. Tematiku jejich hudby nelze odvodit z textů, které nejsou součástí balení, ale nedá moc práce dohledat oficiálně presentované sdělení, že jejich muzika odhaluje prázdnotu a autodestruktivní podstatu lidské duše, což vede k nikdy nekončícímu běhu vzestupů a pádů. Jako démon, který potřebuje spálit náš svět do základů, aby se mohl znovu zrodit. Tak tedy haleluja.

Čtveřice Räum se vykulila na svět v roce 2020 a letošní, čerstvá, březnová deska Cursed by the Crown je jejich první velká, což znamená čtyři sklady se slušnou úhrnnou stopáží téměř třiceti sedmi minut. Už jen z délky jednotlivých skladeb by se mohlo zdát, že žánrově se budou pohybovat spíš v post-blacku, ale po pravdě si tím nejsem úplně jistý a spíš bych se klonil k takové hraně s klasickým black metalem. Räum to mají rádi ostře a rychle, příliš se nepouští do budování nějaké atmosféry a ono po pravdě v těch sypačkách jsou si nejvíc jistí. Škodolibě bych mohl tvrdit, že se v nich všechno ztratí a že trochu si s kompozicí pohrát, něco vystavět a vtáhnout posluchače do děje, chce fištrón, který zatím evidentně není skladem. Jakékoliv zpomalení či přemostění v rámci jednotlivých částí skladeb je zatím přehlídka bezradnosti, ale kapela jakoby to tušila a těchto míst na desce servíruje snesitelné minimum. Když se ale do nějaké pozvolnější pasáže pustí (viz třeba střední pasáž titulní skladby), je to zákeřný útok na trpělivost posluchače.

Mnohem vděčnější je soustředit se na rychlé, repetitivní pasáže, které by od časů Deafheaven neměly nikoho překvapit, a které jsou ušité přesně podle střihu, který byste pro tento styl očekávali. Nebudu nic zapírat, místy mají svou sílu a naléhavost a kapele je třeba přiznat plusové body aspoň za roli zručných pokračovatelů žánru, u kterých se nicméně neočekává (a ani nedostavuje) nějaký osobitý přínos. Zhruba s tímto předpokladem lze album vyslechnout bez újmy na mentálním zdraví a snad si jej i užít, když teda nepočítám s tím, že celé to má vlastně být melancholické a depresivní a nutit člověka snad až ke kontemplaci nebo k čemu.

Zvukově je album na můj vkus a vzhledem k žánru snad až příliš čisté a moderní, především tedy bicí mi do celkového mixu příliš neladí (nehledě k tomu, že bubeník není žádná hvězda). Kytary jsou naostřené přesně podle pravidel, havraní skřehot hlavního vokalisty nemá chybu, ale rytmika a spodní pásmo duní až moc suverénně. Čekal bych víc špíny, víc rozostřenosti a mlhoviny vůkol. Nestalo se, ale nevadí, přežili jsme už všelicos, přežijeme i toto. A pokud jde o vlastní nosič, šestipanelový digipak je zpracovaný střízlivě, ale poměrně důstojně a nedělá ničím ostudu (fotky ZDE a ZDE). Takže nakonec docela dobrý, průměr a něco málo k tomu.