Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Red Lamb - Red Lamb

Red LambRed Lamb

Michal Z12.3.2013
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: Sony CDP-315; Technics SA-EX140; Beyerdynamic DT770 PRO 250 Ohm
VERDIKT: Naprosto zbytečná diletantská thrash metalová nahrávka, které nemělo být dopřáno života. Dan Spitz momentálně tvoří hudbu, kterou lze charakterizovat procentním vyjádřením: 0 % Spitz; 0 % Anthrax; 100 % Megadeth. Myslím, že jeden současný Megadeth stačí všem, při vší úctě. Nač nahrávat a vydávat tak podobně znějící alba, která jen papouškují a opisují do posledního detailu. Autorský podíl Mustainea se změnil v jeho dominanci celku. Vše s nádechem totálního výprodeje druhořadých zbytků ze šuplíku.

Dan Spitz opustil svoje lůno - Anthrax před mnoha lety a jal se studovat řemeslo hodinářské. Co si usmyslel, to vykonal a navíc s úspěchem. Stal se na americkém kontinentu oficiálním servismanem hodinek, které většina z nás ani jednou neuvidí, natož abychom si je zakoupili. Toto je svět částek, které nevyděláme za celý život, natož abychom si za ně pořídili tikající strojek do kapsy. Inu mety a sny si Dan splnil a pak jej začalo doma asi něco srát. Rozhodl se, že opráší odstrčenou milenku, zkusí jí projet po strunách a známých zákoutích. Možná potřebuje ventil a vypadnout z každodenních starostí, které přináší stereotypní domácí život. Co si vzal do hlavy, to opět vykonal a je znovu na startovní čáře hudební dráhy pod značkou Red Lamb.

 

Red Lamb - "The Cage"

 

V okamžiku, kdy jsem na síti zachytil zvěsti, že se Spitz vrací k hudbě, byl jsem hodně napnutý. Při pročítání materiálů a zpráv mě však zaskočil 100% vklad Dava Mustanea do lyriky alba a 50% vklad do produkce.  Má zvědavost tak byla našponována více, než je zdrávo. První ukázky v podobě skladby "The Cage" mě nažhavily ještě více. První poslech celého alba mne srazil do kolen. Možná bych to mohl klasifikovat jako zbabělý útok zezadu na nic netušící oběť. Pojďme do toho.

 

Album začíná dobře, ale nebudu mrhat prostorem a tahat falešné superlativy. Už od druhé poloviny rozjezdové skladby se začíná doslovně recitovat básnická sbírka Megadeth. Osobnost Spitze byla upozaděna a zcela podlehnula spolutvůrci a producentovi Mustaineovi. Po zkušenostech a nabytých schopnostech Spitze ani stopy. Pokud by se jednalo o novotvar nebo smysluplné experimentování a posunování vlastních možností uzavřených pod domovskou obchodní značkou, nepípnu. Mustaine jakoby nabídnul svůj pracovní stůl Spitzovi a ten si mohl libovolně tahat z jednotlivých šuplíků, kde se nacházejí fragmenty známých skladeb, nesoucí tradiční Mustaineovské poznávací vzorce. Nelíbilo-li se vám album "13" od Megadeth, můžeme si pro zjednodušení toto album hodit do stejného kotle, kde se vaří jen zmar a nic objevného. Naštěstí ve velké opozici tu a tam vydoluji světlý okamžik, který mé dštění síry tlumí a nedovoluje dát palec úplně dolů. Dalším faktorem je určitý standard, který Spitz se svými zkušenostmi přeci jen nepodleze a především úderník Jahansson, bez jehož dynamitu v prackách by album zmíralo na úbytě. Pro objektivitu musím uznat, že album šlape o poznání lépe, než zmíněná „13“, ale nemohu se přenést přes neoriginálnost tvorby Red Lamb.

 

Red Lamb - "Puzzle Box"

 

Album je pro mě doslova trnovou cestou. Když už mám dojem, že skladba pojede v groove řečišti, schytávám do svého opláštění další trny v podobě nudných stagnujících pasáží, vitamínu-prostých Spitzových kytar, o nápaditých sólech nemůže být řeč. Nechci se opakovat, ale co skladba, to lišáckou prackou ušitá mičuda, mezi jejímiž švy stále vyčuhují silná stébla Megadeth. Pohledu na ně se nelze ubránit, trčí všude. Nic osobitého a nápaditého, jen vyjeté koleje, oslabené oxidací a erozí podkladu. Skladby neoplývají nijak zvláštní záživností, spíše se jedná o akademický přednes přežvýkaných témat. Soudobá špička žánru je zcela jinde, takže nechápu proč se spokojit s něčím tak zbytečným, předváděným Red Lamb. Absence vlastní nápaditosti a osobitosti je přímo etalonová, album svojí skladatelskou prázdností připomíná osamělou makovici po náletu ptactva. Odvaha vydat se neprošlapanou cestou po svém zcela schází a stále se buduje jednosměrná cesta – Megadeth.

 

Don Chaffin je slušný vokalista, ale to co předvádí, mi kazí představu o přístupu k hudbě. Don se nesnaží o nic jiného, než aby výsledek skutečně zněl jako "pure and true" Megadeth. Působí na mne jako ohebný imitátor kňouravého Mustainea. Frázování, odstíny, barvy, všechno už jste slyšeli. Hlasově je na tom lépe, než jeho zrzavá předloha. Občas ve vokálu cítím 100% podobnost a nejsem si jist, zda opravdu nedeklamuje Mustaine. Nechápu, toto mi hlava nebere, proč někdo vydává album, které je spíše revivalovým hraním pro radost a prezentuje to jako svoji hudební zpověď po letech? Proč má někdo chuť nahrávat něco tak zbytečného? Proč Mustaine netvoří mimo kapelu raději něco netypického? Nad Spitzovými pohnutkami, proč nahrál Red Lamb, kroutím jen hlavou. Svět by o nic nepřišel, kdyby zůstal u oprav tikajících pokladů. Tam je možnost, že bude úspěšný, Red Lamb předpovídám jepičí život.

 

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

CHYLAS / 28.4.13 20:27odpovědět

DAN SPITZ PATŘÍ DO ANTHRAX a red lamb do propadliště dějin někde hodně dolů

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky