Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Pět další ódy na ostrovní vybavenost chladných a temných uskupení, s nimiž se najednou na Islandu roztrhl pytel, odmítám dále komentovat. Tahle země je momentálně na výsluní, jakkoli se výsluní může zdát místem zcela nevhodným pro tento typ, mnohdy až zrůdně nepozemsky znějící muziky. Óreiða je další úderkou, kde není vůbec jasné, kdy a kde se vzala, natož abychom si zapsali do notýsků, které mozky ji tvoří. Nechme to spát.

Nechme spát celou reálnou existenci tohoto spolku. Pěkně pod rouškou tajuplnosti, on stejně netouží po tom, aby se vědělo, kdo řídí jeho smysly, úmysly a hudebně obskurní výrazivo. V termínu obskurní hledejme základ, na který se nabalují další vrstvy a popisky, neméně důležité a určující proud kapely. Její hudba je také opojná, epická a hypnoticky aktivní. A jak praví obal, s mimořádným výhledem do dálek.

Óreiða si zakládají na propojení silné atmosféry a výpravnosti se špinavou podstatou stylu. To všechno je pak přepnuto do polohy žádný vokál, žádné pózy, žádné informace a zahráno ve slušné rychlosti, s majestátně obšírným rozsahem. Také s trochou folklórního aroma v podobě falešného flétnování a dalších klapek na dobrou noc, to abych nezapomněl. Album zdobí výbušná zahuhlanost a hlavně dostatek nápadů, jak přetavit monotónní stěnu v docela srozumitelně hypnotickou nahrávku, která si sama vleze do hlavy a cesta zpět jí příliš nevoní, neboť jí není schopná. Jednotvárná, agresivní a nebezpečně se vkrádající do mysli, i taková je první deska souboru. 

Óreiða se nedá upřít silná aura a míra chytlavosti. Snoubí v sobě podmanivost a velký trumf spojit to epické z Blut Aus Nord, prohnat to kolem pobřeží, a pořešit si přitom osud vlastní ponuré prostorovosti. Vyvolány jsou jak staré časy a primární pudy, tak vesmírné dálky a schopnost skrz ně komunikovat. Ano, pokud bych se vyloženě neupjal k možnosti jít na to zeširoka, postačilo by se zmínit, že Óreiða hrají atmosférický black metal beze slov. Ale zkuste to tak obyčejně, když paleta vyjádření nabízí mnohem víc...

Co bych nerad nechal bez povšimnutí, je rozumná míra vlastní kreativity. Po celou dobu máte pocit, že si kapela neustále osvojuje pojetí, se kterým už přišli jiní, ale ve skutečnosti dává vzájemné podobnosti jen čuchnout. Óreiða po sérii dvou dem a jednoho splitka dali dohromady debut o čtyřech epických chodech propagujících charakteristický chlad severu v rovině, kterou se běžně islandské kapely neprezentují. Óreiða je dalším jménem, které si bude dobré pamatovat, o tom jsem silně přesvědčen. Snad jen má stinná stránka typické nedůvěry ve vše nové a neokoukané snižuje hodnocení do výsledné podoby. Vůbec bych se nedivil, kdyby se ostatní nezdráhali a posunuli jej rovnou k absolutoriu. A já dám víc až časem...