Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Norové jsou tady s druhým albem, Baardem Kolstadem opět na bicí sesli a především i nadále s Geirmundem Hansenem za mikrofonem. A to jsou prakticky ty nejlepší ingredience této desky, jejíž hodnocení se mi původně zdálo jako jasná volba, ale po čase přehodnocuji.

Rendezvous Point jsou technici ze školy Dream Theater nebo ještě lépe Leprous, možná snad i Ayreon. S Leprous je pojí bubeník (který hraje v obou kapelách současně, a to dokonce i když je koncert těchto kapel za sebou v jednom večeru) a černočerné Norsko, s Dream Theater zaměření a s Ayreon zvuk a jistá pestrost. V jisté době jsem je bral jako dočasnou náhradu za Leprous, protože tam byla podobně promakaná a funkční rytmika a stylově to nebylo až tak daleko. S druhým albem se ale jasněji ukazuje problém v tom, že mít opravdu dobrého pěvce, může být trochu na škodu. Geirmund totiž podstatně zastiňuje zbytek kapely a nebýt neskutečné rytmiky Kolstad – Erstad, už by moc nebylo co poslouchat. Univerzální chaos je totiž deskou, která po čase začne znít především jako sólová deska zpěváka než jako druhá řadovka celého souboru. Z odezvy kapely je patrné, že vědí, proč mají zpěv vytažený tak vysoko. Já si ale myslím, že to není úplně dobře.

V kapele jsou skvělí muzikanti, pro leckoho je úžasné vidět hru Gunn-Hilde Erstad, která svůj nástroj zcela evidentně zvládá nadmíru bravurně. Když se na to ale zaměříte pořádně, poslechnete desetkrát, dvacetkrát...  dojdete k názoru, že po smazání hlasové stopy z výsledného mixu bude celek jen hodně průměrná zkušenost. Já mám tohle po čase i s (jinak výbornou) kapelou Soen, kde Joel Ekelöf předvádí totéž kouzlo a jeho hlas v mnoha stopách prostupuje vše a vše řídí. Rendezvous Point nesložili zlou desku, ten vysoký standard tam stále je slyšet, ale ke konkurenčním Leprous mohou opravdu jen vzdáleně vzhlížet. Nejsou tím dokonale seřízeným strojem na frenetické pocity, promyšleným do posledního detailu v souhře všech a všeho. Univerzální chaos má svou slabinu v tom, že jediným velkým článkem je zpěv, samotná kapela se ze škatulky prog metalu nedokáže vysekat o level výše.

I přes kritiku, kterou tu snáším, má deska své zářné okamžiky. Šestá The Takedown se svou atmosférou zvláštního, až kosmického prostoru a úžasnou rytmikou, to je lahůdka. Zajímavé je, všímat si různé drobné klávesové mezihry, rozprostřené po celé desce – zde velmi dopomáhající celkové atmosféře skladby. Baardova hra na bicí je strojově přesná, přesto plná hravosti. Už je to persona, která má vlastní „glejt“ na dopad paliček a souhru kopáků, všechny ty bleskové přechody po blánách a jste u něj doma (jeho klasická hra v oné šesté skladbě v páté minutě). Velmi příjemný je konec desky s Undefeated a důkaz, že celá ta souhra kapele umí i dobře vyjít (takový kus bych čekal od Leprous).

Universal Chaos je druhou deskou výborné kapely, která nějakým způsobem roste, ale nevyužívá svého hráčského potencionálu naplno. Cítím toho v tom všem hodně, ale prostě není to tam, kde by to mělo být. Rozhodně je to ale deska, která stojí za poslech. Kéž by něco takového vzniklo i na naší scéně.