Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Téměř přesně před třemi lety jsem dával dohromady recenzi na debutové dílo amerických Vukari. Pak se skoro zdálo, že kapela vyhasla a počáteční nadšení z desky se tak rovnalo drobnému záchvěvu, který bohužel nebyl rozvinut. O to více mne potěšila zpráva o tom, že letos vychází album druhé. Očekávání byla proto veliká. A jak si na tom Divination vlastně stojí?

Předně se kapela uchýlila více k black metalu a nutně k tomu nepotřebuje zlomyslnou auru, kterou kolem sebe staví kapely, které si představíte, když se řekne black metal. Máme rok 2016 a hudební svět je už někde jinde. Kromě několika žánrů jich celá řada prodělala pubertu a nyní se pyšní dospělým věkem. Vděk patří odvážným hudebníkům, kteří se nebáli slučovat, experimentovat – zkrátka nezapadnout mezi ostatní, všední, zaměnitelné spolky. Někde mezi nimi se krčí i jméno Vukari, které sice teprve stojí na začátku své trati, ale po startovním výstřelu vyběhlo velice slušně. Vukari svůj team obohatili o další dva členy, takže se z nich stalo silnější těleso.

Silné je i v hudbě, která však na první pohled/poslech nefunguje úplně naplno. Respektive jsem měl trochu problém desku Divination překousat a dokonce jsem i nabyl dojmu, že recenze na ni je zbytečná. Ale čas ukázal, že házet zbraně do obilí není moudré. Přesto věřím, že jinému uchu půjde deska pod kůži hned při prvním kontaktu. Nejde o žádné složitosti, experimenty a ani další krkolomné kejkle. Jen je to trochu jinak postavený black metal, než který jsme zvyklí trávit. Dříve se kapela hojně opírala o sludge a dovětky této odnože jsou cítit i v současnosti. Přesto ze sebe dokáže vychrlit nádherný tremolo riff, který se zaryje citelně hluboko. Obecně vzato je kytarová melodika velmi chytlavá a výrazná.

Otázkou je, kde je problém. V obecném měřítku snad nikde. Máme před sebou slušnou desku, která dokáže dobře působit. Můžete se jí věnovat samostatně, nebo si ji vyzkoušet jako prostou kulisu. Ve všech směrech použitelná a fungující. Co však chybí je nějaké to mrazení, které momentálně dost vyhledávám. Najít v ní vteřinu, která vás usadí do křesla, není vyloženě jednoduché a troufám si říct, že i nemožné. Zároveň album nezavání všedností a průměrem, jelikož jsou tu pasáže, které jsem si velmi oblíbil a zachytil na nich výborné nápady. Z toho plyne poctivých sedmdesát procent, což je sice cifra univerzální, za to velmi výstižná.

Cílová skupina posluchačů je vyloženě pestrá. Stejně jako je pestrý rejstřík kapel pro posluchače. Dnes se zkrátka nelze zaměřovat na jednotlivé odnože, natož zemi původu. Důvodem je mísení, které má i v případě Vukari jasný obrys a nejde o latinské sousloví „patláma patláma“. Deska přesto hodně stojí na black metalových kytarách, zároveň zbytečně nedivočí a spíše udává směr ve sludge metalovém tempu a celková atmosféra je někdy mezi tím vším. Určitě zkuste, za to nic nedáte.