Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Pamatuju si, jak se s úžasem poslouchal absolutní proměnu kapely, která začala jako grindová úderka, posléze se změnila v death doomovou tryznu, aby do svého stylu přidávala všechny možné ingredience, popem počínaje, elektronikou či hardcorem a punkem konče. Dnes bych se nad podobným šílenstvím asi nepozastavil, maximálně je odsoudil pro nestálost. Ale mě tenkrát také bylo -náct a měnil se spolu s Pyogenesis. Také je důležité říct, že podobné veletoče byly tenkrát na denním pořádku. Já si tehdy brousil growl spolu s Timem (tehdejší frontman) a snažil se podobně jako on vyzpívat silné melodie hlubokým chrapotem „(Fade Away“, „Abstract Life“) nebo zkoušel zpívat jako druhý ze zpěváků, Flo Schwarz, který zůstal coby jediný z tehdejších členů kapely. Dvojice kytaristů a zpěváků na raných albech dělala podobný rozruch jako třeba polští Sirrah. Když se pak Pyogenesis vrhli na pop punk („Unpop“), podepsali si v metalovém světě ortel odsouzení, ale vtrhli do hitparád (pamatujete i na Liquido, kam si odskočil vydělat zlaťáky Tim?) a všichni jsme tančili zkouřený tanec. Jenže po té jakoby kapelu posedl zmar a další dvě desky nestály ani za zlámanou grešli. Nyní jsou po třinácti letech zpět a tváří se nadšeně.

Ze sestavy, pamatující zlaté dobré časy, jak jsem už prozradil, zůstal jen Flo. Obklopil se vyjma basáka, který hrál na posledním albu před odmlčením, novou sestavou a musím říct, že to klukům vcelku šlape. Určitě vás do očí bouchne komiksově laděná obálka, evokující steam punkový svět, který podporuje i název alba, tedy "Století v prokletí času". Kapela vypustila na podporu alba i dva klipy, z nichž „Lifeless“ onu představu steam punku dovede do konce a Pyogenesis za ně zaslouží velikou pochvalu. Ptáte-li se, jak vůbec hrají dnešní Pyogenesis a zda jim neujel vlak, je moje odpověď na delší čas a rozhodně nebude jednoznačná. Jako všechno, co je ve své době módní, je po čase křečovité a směšné. Jsou tací i Pyogenesis? Jako první bod musím zmínit, že se Flo do minulosti vrací jen okrajově a že se snaží i nadále hledat vlastní ksicht. Bohužel tehdy, kdy staré časy navštívíme, zjistíme, že působí více než vyčpěle. Jako když se v dospělosti vracíte na místa, kam jste jezdili na tábory. Nostalgicky se vám před očima vytanou vzpomínky na staré kamarády, na zážitky, ale jinak se vám tam vlastně ani nelíbí, protože jste jiní a svět je jiný a po druhé do stejné řeky nevstoupíš.

Nová nahrávka je nejdivočejší z celé diskografie, což hlavně způsobí úvodní vypalovačka „Steam Paves Its Way (The Machine)“ (jeden z klipů). Flo, dříve zpívající jen melodicky, zde řve jako o život. A moc mu to nejde, zní křečovitě. Tempo je svižné, punkové, old schoolové a když se pak rozezní zpívaný refrén, nefunguje to. Ne, první song není dobrým rozjezdem jinak vcelku zajímavé desky. Ani dvojka „A Love Once New Has Now Grown Old“ není to pravé ořechové. Objeví se už více melodií, ale jsou takové mdlé, unylé. O ničem. To zajímavé ale teprve přijde. Mrzí mě, že když kapela dokázala napsat takový skvost jako závěrečnou titulní pecku „A Century In The Curse of Time“, kde na ploše čtvrt hodiny hrají emoce na všechny struny (můžeme si zde připomenout zřejmě nejsmutnější vál skupiny, cover verzi „Sehnsucht)“, kde si citlivě vyhráli s aranžemi, zpěvy…, jak je možné, že na desku pustili tak slabé kousky, jako jsou ty hned z úvodu. Celkově je možné říct, že když se Pyogenesis snaží o tvrdší výraz, nestojí výsledek za nic. Naopak, popustí-li uzdy melodiím, melancholii, jsou náhle písně této desky úžasné. Druhá klipovka „Lifeless“, „The Swan King“, „Flesh and Hair“…

Když bych chtěl shrnout názor na „A Century In The Curse of Time“, napadá mě, že je novinka určitě zajímavější než předchozí dvě mizerná alba, ale za žádnou cenu se nevyrovná raným nahrávkám. Může se Flo snažit, seč může, nic mu to není platné. Doba je jinde, vkus zrovna tak a těch pár jímavých míst celek nezachrání. Jako vzpomínka je nová deska Pyogenesis vlastně bolestná, protože ukazuje kapelu, která kdysi uváděla scénu v úžas a nyní k pokrčení ramen.