Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Rhea - Aurasounds

RheaAurasounds

Sorgh25.7.2024
Zdroj: CD
Posloucháno na: Technics SL -PG 490, Dual CV 1400, Canton Karat 930, youtube
VERDIKT: Tohle antikvární vydání je víc než co jiného dokumentem konce devadesátých let. Toho, jak tehdy zněl severomoravský doom. Hudebně neoslní, ale žádný propadák to taky nebyl.

Jsou alba nadčasová a pak ta poplatná době. Těch druhých je mnohem víc, ale i ta si mnohdy zaslouží vzpomínku a poděkování za to, co pro nás v konkrétní době znamenala. Minulost se někdy přihlásí zcela nečekaně a člověk přemýšlí, proč se ten konkrétní hrob otevřel. Nemusí jít o žádný zásadní milník nebo určující zážitek. Přesto vás to osloví a vyvolá vzpomínky.

 

Takovou neuzavřenou kapitolou v mém hudebním životě bylo setkání s kapelou Rhea, doommetalovu bandou, co neměla čas rozkvést. Dávná Beseda u bigbítu, dávný Brutal buď ve Hvozdu nebo Svojšicích, tehdy ještě pro sympatické stovky návštěvníků. Tady jsem je viděl naživo a hltal jejich melodické lkaní. To už je dávná historie. Ta se však nyní ohlásila díky tomu, že se v Pařátu rozhodli vydat několik starých placek na CD a jednou z nich je jediné demo, které vydali v roce 1999, nazvané Aurasounds. To už je slušných, jubilejních 25 letech. Nejde o výročí zásadního významu, je to demo kapely, která neprošla sítem dějin. Nyní se cinklo na strunu děravých vzpomínek a určitě nebudu jediný, kdo bude látat jejich díry.

 

Puštěním cédéčka se ocitnete o to deklarované čtvrtstoletí zpět. V době, kdy kapely hrající melodický doom rostly jako houby po dešti. V době oblíbeného duelu něžné víly a opilého zvířete lačného jejích hýždí. Dnes už to smrdí kýčem, ale tehdy…? Melodický doomík sršel mládím, entuziasmem a z každé noty je cítit nadšení a tah, který bohužel rychle vyhasl. Skladby jsou melodické, hodně se angažují klávesy, které dnes mají trošku komický zvuk. Mnohem víc mě bavily housle, které vstupují do hry a zase mizí, tedy velice dobrý sluha ve prospěch celku. Zároveň nacházím futuristické space zvuky, které nahrávce tehdy dodávaly moderní šmrnc. Album má slabě nabasováno, takže slyšet baskytaru je vzácnost, což je škoda. Její hloubka by desku mohla dostat o pár stupínků výš. Kupodivu je upozaděna i kytara a o melodickou linku se starají hlavně zmíněné housle a klávesy. A to nejde o žádný funerál, naopak, do svižné rytmiky vstupují zajímavé kytarové vyhrávky, jen je není moc slyšet. Zpěv, jak jsem naznačil, se nese ve znamení duelu mužského a ženského elementu. Ten chlapský nijak nepřekvapí, ale zpěvačka má příjemnou barvu hlasu.

 

Album už mi jako celek dnes moc neříká, přesto v některých momentech dokážu spatřit jeho někdejší kouzlo a doteď jsou to často pěkné pasáže. Druhá skladba Two Worlds je dobrá věc, která mi lokálně a hodně vzdáleně připomíná nedostižné „brajdy“. V poslední skladbě se kupodivu vytáhne i ta udušená kytara. Když jsem si desku pouštěl, s napětím jsem hledal místo, které by mi připomenulo tehdejší nadšení. Nenašel jsem, přece jen už to je těch dvacet pět let. Mělo tedy smysl album vydat? Myslím si, že ano a Pařát tímto dělá službu jako kdysi Karel Čáslavský se svým Hledáním ztraceného času. Původních vydání Aurasounds mezi lidmi mnoho nebude a nikdy není na škodu připomenout si historii, byť jen kvůli jedinému demu. Vidím v tom smysluplný a důležitý krok v dokumentaci domácího podzemí. Ne každému bylo přáno a mnohdy zůstalo jen u nesmělého nakročení. Ani na tyto pokusy by se nemělo zapomínat.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

David / 19.8.22 12:12

Dovolím si komentář týkající se především zvukové podoby nahrávky, respektive mého osobního pocitu ní. Když už Radek zmínil návratové album Tool, shodou okolností jsem si před několika dny pořídil jeho vinylovou edici https://www.discogs.com/release/24071501-Tool-Fear-Inoculum a během jednoho večera ji protočil v těsném závěsu za deskou C/C https://www.discogs.com/release/23675435-Porcupine-Tree-Closure-Continuation Není žádným tajemstvím, že alba Tool, i přes veškerý skladatelský um a instrumentální mistrovství autorů, zrovna nedisponují bůhvíjak oslnivou zvukovou kvalitou, což je ve stínu ohromného balíku peněz, které za produkcí takového Fear Innoculum stojí, minimálně s podivem, nicméně v porovnání s drtivou většinou současné produkce, řekněme „progresivního“ rocku/metalu, se stále jedná o velmi pěkný a vcelku bez problémů poslouchatelný nadprůměr… přímé srovnání s novinkou PT ale naplno odhaluje nedostatky, které desku Tool degradují kamsi na úroveň Potěmkinovy vesnice. Velmi limitovaná dynamika, detaily topící se kdesi hluboko uvnitř zvukové masy, omezená šířka i hloubka scény… Oproti tomu C/C zní jako polité elixírem života. Tepající, volně dýchající, plné drobných laskomin, které je radost s každým dalším poslechem postupně rozkrývat a vyzobávat jako ty nejlepší kousky z babiččiny bonboniéry. Přesně, jak napsal Jirka… „Porcupine Tree a samozřejmě Steven Wilson jsou v tomto hledu hrozně moc napřed, daleko před zbytkem scény.“

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky