Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

První půlhodinka poslechu byla dost na svedení, podruhé už mi nové Nathanovi melodie začaly zvolna stoupat do hlavy. Mám rád jeho staré hity jako třeba Gentile Boyfriend nebo Everybody's On The Run, Shakes a Barreling Towards Nowhere Like There's No Tomorrow a chvíli mi trvalo přijít na chuť novým skladbám natolik, že jsem objevil jejich hloubku, skrytou za rychlostí prvního dojmu. Důkladnější pohled za šedou paletu smutně laděných akordů přináší tak trochu očekávaný výsledek – líbí se mi to.

Skromný začátek v podobě úvodní Everything Goes s echem posílenou kytarou, funguje jako předehra překvapivě řízné dvojky Not Today, které dominuje poměrně syrový zvuk. Za ten by se nemusel stydět ani Jack White. Dále se ke slovu dostává folkově laděný kus Because I Don't Care následovaný instrumentální mezihrou Wire, napsanou pro akustickou kytaru a bicí. Exekutivním jádrem skladeb jsou zvonivá kytara s příjemně nakřáplým zvukem v hlasitejších polohách a Nathanův éterický tenor. Bicí v jednoduchém rockovém stylu skvěle vystihují rytmus a tempo.

V další části deska pokračuje ostřejšími skladbami You Can Never Come Back a I Was Lost Before I Met You, které nijak nevybočují, ale přímo zálibu jsem v nich nenašel. Zvolnění přichází spolu s Dark Days a Won't Be Long Now. Je potřeba zmínit, že posluchači s mimořádně citlivým sluchovým ústrojím a jedinci s vyšší dívčí přes zvuk ocení bohatost mixu, který na stupnici dynamického rozsahu dosahuje průměrné hodnoty jedenáct. Připočtěte inspiraci od Crazy Horse (Neil Young) či raných R.E.M., to celé přenásobte bezútěšnou atmosférou McCarthyho Cesty a víte, na čem jste.

Předposlední skladba 24 promlouvá absolutním minimalismem a navozuje dojem dema, které se povedlo na první dobrou. Šum a nepřesnosti v úhozech jen dodávají na pravdivosti. Devítce Sirens rozumím dokonale; to co říká, rezonuje s tím, co si myslím. Špinavá kytara, pronikavý hlas, úsporné bubny, dokonalost zkomprimovaná do tří minut. V podobném gardu, ale s jemnější stylizací, hladce plyne jedenáctá Lucky.

Toliko mé postřehy ke zbrusu nové kreaci Nathana Amundsona na téma současné americké psychiky. Berte je s rezervou, hudba byla, je a bude o vkusu a názoru, který si stejně musíte udělat sami. Pozvolná půlhodinová jízda s celkem jedenácti zastávkami vás provede krajinou na první pohled možná pochmurnou, ale přesto plnou naděje. Pominu-li případný nezájem o daný žánr, musel by být člověk citově okoralý, aby ho deska alespoň trochu nezasáhla. Po svědomitém poslechu musím přiznat, že byť bych za každou z not ruku do ohně nedal, tak celkově se ani při největší péči můj mozek ze závislosti na Rivulets hned tak nevyléčí.