Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Rocky Mountain Oysters jsou mladou kapelou, v níž najdete většinově starší zkušenější muzikanty. Současně přiznávám jednak to, že jejich jméno je pro mě nové se vším všudy, a pak to, že angažováním otce a syna v sestavě mi připomínají jinou domácí kapelu Edmond Wells, k níž možná nemají ani tak moc daleko, pokud jde o hudební výraz. Tedy rock, v případě RMO s protáhlejším výrazivem kytar (možná proto ta psychedelie uváděná na kapelních profilech), s efektem na vokálu a snahou o hlubší myšlenky v textech.

// hloubku je lepší nechat hloubkou

V případě této nahrávky si dovolím věnovat větší prostor textům, pokud mám vůbec na výběr. Album je totiž kromě jejich anglických přepisů doplněno českým překladem (fajn) a rovněž tak i jejich obsáhlým výkladem, takže jinou možnost ani nemám. Na jednu stranu se mi líbí autorův záběr, autorovy myšlenky, rozhled a filozofický rozměr. Líbí se mi odkazy na filmy, literaturu, jejich logické provázání a konfrontace s čímsi, co bych nazval duchem doby. Ale jsem už trochu na rozpacích, když čtu výklad každého jednotlivého slova, v němž je detailně rozebráno, co přesně všechno znamená a proč je to napsané tak, jak je to napsané.

Najednou se tak posunujeme z extrému duchaprostých veršovánek velkého množství kapel do extrému literárního rozboru, kde pro čtenáře (v tomto případě posluchače) nezbývá ani píď prostoru. Pro někoho možná dobře, já mám ale svůj prostor rád. Tím nechci tento rozměr alba jakkoliv shazovat, jen si myslím, že méně někdy znamená více a že určitý nadhled by byl oboustranně ku prospěchu věci.

// rockování s přehledem

Rocková muzika RMO nepřekvapí svou objevností ani novostí, ale překvapí jistotou, s jakou je zahrána a složena. Ze všech skladeb je cítit hráčská vyzrálost a poznat záměr, se kterým bylo přistoupeno k té které skladbě. Těm nechybí osobitý feeling, využívající esencí blues rocku, psychedelie (ve výtečné skladbě Zero Kelvin možná vzpomenete na Flash The Readies a jejich In Belvedere) i hard rocku. Nechybí jim ani potřebný rockový drajv a energie. Kapela umí se stejnou jistotou zpomalit k baladě (Thirteen), stejně jako se rozběhnout k slušnému kvapíku (A Stranger In My Own Land). Jmenovitě před kytarami smekám, rytmická sekce promine.

Co skladbám ale chybí, jsou nějaké skutečně výrazné a silné motivy. Nějaký fakt vynikající nápad, který by je posunul z pozice dobré písničky na výborný a nezapomenutelný zážitek. Slovo „obyčejné“ by bylo vůči kapele hodně nefér, na to jsou jejich skladby příliš povedené, ale slovo „neobyčejné“ se vyslovit neodvažuju. Přes všechnu spokojenost mi chybí spontánní pudové nadšení a to pověstné „ono“ tam prostě necítím.

// není všechno zlato, co se třpytí

Album Cursed In Death Valley vyšlo v čemsi, co bychom mohli v kontextu současné terminologie nazvat digibook. Jde o ručně zpracovanou sběratelskou lahůdku vyvedenou na silném kartonovém papíře a s rozpohybovanými stránkami, jaké si možná pamatujete z dětských knížek a vánočních betlémů. Anebo jako velkou obrázkovou knihu Malého prince od Albatrosu z roku 2010, vyrobenou v Číně. Je to pěkné, moc pěkné. K tomu navíc booklet sice z hůř čitelným písmem, ale zato s českým překladem textů a výkladem, o němž už tu řeč byla.

Zvuk vznikal pod dohledem Dana Šátry ve studiu Stereo Mysterio (kromě zpěvů, které byly nahrány ve studiu Bear’s Den) a nic moc bych proti němu neměl, kdyby jej ve finále nezmasteroval Matouš Godík způsobem, jaký bych nikomu nepřál. S mým odporem k dynamicky seřezaným nahrávkám jsem už unavil všechny, včetně sebe, takže to vezmu jinak - na počítači nebo do auta je to prima deska. Na poslech doma a v klídku doporučit nelze. Bolí to.