Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Novinka Disperse platí za slušňáka. A i když to svádí k dojmu, že je to mazánek a šprt, není to úplně pravda. V kolektivu je oblíben, daří se mu ve sportu a umí si sám ze sebe udělat v pravý čas legraci. To je ale až příliš dobrých vlastností, že? A to taky není dobře. Věc se má tak, že nové album Foreword je až na výjimky zbaveno ostrých výpadů a vyměnilo je za uhlazené postupy, popovou nasládlost a celkově mile konstruktivní přístupnost. Nebýt přitom za blázna, dalo by se tohle album označit jako progresivní pop pro metalisty, kteří již mají svého metalu tak akorát po krk. A vlastně proč bych měl být blázen, vždyť je to pravda.

Celý tento proces ale sotva překvapí. U kapely jako je Disperse se to dalo čekat. Pojďme se na to ale podívat trochu detailněji. Pokud si dobře pamatuji, předchozí deska Living Mirrors se mi zalíbila natolik, že jsem podlehl její síle a jen těžce se zvedal zpět na nohy. Kam tento pocit zmizel, to těžko říct, každopádně jej při zpětných posleších již nemám. Metalová moderna Disperse však podstupovala zjevný vývoj a dokázala jej skloubit s melodickou cestou progresivní gradace, která měla hlavu, patu a zejména pak srdce. To mi dnes ovšem přijde krapet strojové. Tak či tak, ten prvotně pozitivní pocit se mi znovu, a to hodně podobně, vrací spolu s novinkou Foreword.

Ta mi totiž opět přijde velmi specificky pojatá, a to i přes svou zjevnou jednoduchost ve smyslu příjmu jako takového. Je to milá hudba na progresivních základech. Hutná popůvka, které nevadí tahat za nitky po svém, i když se toho dá dopředu mnoho předvídat. Baví mě být svědkem něčeho, co si svobodně hraje na křehkého a bere to přitom vážně. Dokonce tak vážně, že je pak jasné, že to vychází z těch míst, kde strnulé srdce významně pulsuje seč mu síly stačí. S celkovým vývojem kapely a s tím, jak si hraje a přemýšlí o tom, s tím se nedá jinak než souhlasit. Pak je to zase o tom, jak dlouho mi vydrží ten pocit dobrosrdečnosti, který momentálně z hudby Disperse sálá. Třeba se časem zase změní v sterilní strojařinu, třeba ne, to uvidíme.

Disperse v sobě objevili hodnější a přístupnější já, se kterým vás rádi seznámí. Jeho psací potřeby jsou vzorně ostrouhány, chodí do školy upraveno a v hodinách je aktivní. Ono přístupnější já spočívá v hodně atmosférickém provedení, ve kterém se kapela cítí jako doma. Foreword je deska, která pluje na svých hřejivých pocitech, vypráví, je rozpustilá a nikam se nežene. Je klidná a když se zhasnou světla posledních oken sídliště, jde se spát. Mým jediným problémem ve vztahu k ní je ovšem právě ono přílišné podřimování, které při vší úctě k roztomilé hravosti materiálu směřuji do druhé poloviny alba. Ta není nějak nepovedená nebo nedotažená, jako spíš uzavřenější a přemýšlivější, což může nahrávat dojmu, že veškerou energii kapela vyplýtvala na začátku, kdy naplno otevírá náruč a stříká z ní euforie všemi směry. Ke konci to srdéčko jakoby trochu přestávalo tlouct. 

Celkově však nemám námitek. Z tohoto alba jde především radost, slunce a opravdový klid. Ten tolik potřebný klid, který některým nahrávkám (nejen) podobného ražení chybí, a taky ten tolik potřebný klid v tom dnešním zmateném pobíhání a kvaltování všude kam se člověk podívá. Disperse podstupují vývoj a dokazují si, že jdou správným směrem, i když jejich aktuální kroky někteří fans nebudou schopni rozchodit. Jejich věc, holt se musí poohlédnout jinde. Disperse si hrají a je slyšet, že je to těší.