Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Root - The Temple In The Underworld

RootThe Temple In The Underworld

Bhut28.10.2010
Zdroj: CD
Posloucháno na: Sony CMT-NEZ3, 2x 10 W
VERDIKT: Deska The Temple In The Underworld se stala jakýmsi kultem nejen tuzemské black metalové scény. Její bohatá struktura je něčím, co se opravdu jen tak neohraje. Vynikající atmosféra, jež z deska číší umí promlouvat k mnoha posluchačům. Podobnost se skandinávskou legendou Bathory je velmi znatelná a příjemná.

Třetí fošna tuzemských black-dark metalových jezdců Root dostala do vínku jméno The Temple In The Underworld. Oproti svým předchůdcům je tato deska daleko více epičtější, různorodější a propracovanější. Líbivé pomalé smutné i veselé melodie jsou střídány black metalovými nájezdy žhnoucího inferna. Big Bossův hlas zde zní snad ve všech možných podobách, kterých je tato osobnost schopna ve svém hrdle vyvolat. Z desky doslova číší píle se kterou byla jistě stvořena. Díky tomuto albu se tato banda vyhoupla zas o několik stupínků výše. Slávu toto album sklízí dodnes a stává se vyhledávaným materiálem. Bohaté využití kláves a akustické kytary dodává tomuto dílu zcela nový rozměr. Posluchač se neocitá jen pod prudkou smrští metalových nájezdů pekelných démonů. Deska je tedy vskutku velmi rozličná a pestrá, jistě to není záležitost na první poslech. I když i ten dokáže skvěle uchvátit a vtáhnout do nitra. I samotný obal alba umí pohltit. Je na něm vyobrazena trojice pekelných bytostí. Prostřední postava má hlavu bafometa, která nápadně připomíná obal prvotní desky severské legendy Bathory. Ona vůbec hudba Root je v jistých případech značně podobná této švédské bandě. Však si také tehdy Root vysloužili označení za tuzemskou obdobu Bathory

 

Otvírákem alba je jakési intro. Nejprve zazní několikrát za sebou gong, poté se rozezní bouře a do ní melancholická hra na piano. Po intru nastupuje Casilda's Song, výborná blacková pecka s velmi pestrou strukturuou. Bohatě se střídá i zbůsob Big Bossova zpěvu, který převážně zní ve vysokých tóninách. Po ní přichází píseň jejíž název je totožný se jménem alba, čili The Temple in The Underworld. Živější, melodičtější věc s pestrými pasážemi a tajemnou atmosférou. Píseň je zakončena hrou hrací skříňky, jak bizardní. Další song jménem Aposiopesis je pomalou, chmurnou procházkou podsvětím. Obsahuje úžasné melodie a výborný zpěv, který posluchače vtáhne. Konce písně nenápadně přejde v pátou The Solitude, která je jen takovou ambientní mezihrou. Šestá Voices from... je opět jen takové intermezzo. Nyní jsou však ke slyšení jen hlasy zpívající monolitou melodii. Další regulérní skladbou je až sedmá The Wall. Melodická svižná pecka s bohatou náplní. Následuje song The Old Ones s trochu středověkým začátkem. Zbytek skladby se pak nese v duchu blackového stylu s výbornými vokálními plochami a úžasnými melodiemi. Devátá Message je nervózní tvrdá záležitost. Desáté místo obsadila balada jménem My Name.... Mnozí jistě tuší, jaké to jméno asi je. Z textu to také jasně vyplývá: "My name is Death." Akustická kytara doprovází celou píseň plus sem tam nějaký ten vstup kláves pro okrášlení atmosféry. Následující My Deep Mystery je svěží pecka ve středně rychlém tempu. Obsahuje opět velmi povedené vokální plochy. Big Bossův hlas je vskutku nezaměnitelný a dokonalý. Freebee je pak poněkud chaotickou skladbou dosti neúměrnou. Jedná se o změť různých nálad, spíše song pro zábavu než regulérní píseň. Následující bonusová Dogrova říše je znovu natočenou skladbou z někdejšího dema War Of Rats. Nyní skladba dostala novou tvář a jeví se jako silná blacková záležitost. Povedený kousek. Závěr desky tvoří další staronový kousek Poselstvo temnot. Syrová skladba s mrazivě pomalým tempem.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

kruton / 10.1.25 2:06odpovědět

Není to špatná deska, ale black metal?

Death / 3.12.16 11:35odpovědět

Moje nejoblíbenější album Root.Skvělá deska s nadčasovým songem My name isDeath a možná ještě dokonalejším Aposiopesis.Dokonalé album. Děkuji Root

Kveetaak / 22.11.16 11:22odpovědět

Kult!

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky