Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Před krátkým časem jsem se opájel vynikajícím živákem „Lucifer over Athens“ řeckých Rotting Christ a užíval si celé historie této podmanivé černé hydry zahrané na dvou discích. Miluju na hnijícím Ježíškovi neutuchající vášeň pro metal spojenou s hlubokými ponory do nitra jak jeho, tak následně posluchačova. V posledních letech jsme si mohli zvyknout, že se Sakis rád pohybuje po knihovnách, svůj tolik typický rukopis koření lidovou hudbou, tradicionály a obklopuje se na úkor plné sestavy spoustou zajímavých hostí. Jeho hudba je poslední dobou čím dál agresivnější, naléhavější, ale také atmosféričtější. Zkrátka jsou Rotting Christ neustále v plné síle.

Dá se říct, že co nastínili na mém nejoblíbenějším albu „Theogonia“, tedy ovlivnění lidovou hudbou, dále rozpracovali a do mnohem větší hloubky vložili do „Aealo“ a v dokonalost rozvedli na „Κατά τον δαίμονα εαυτού“, dostaneme i letos na dvanáctém díle, prostě nazvaném „Rituals“. Mohlo by se zdát, že se jedná vlastně o pouhý vývar předchozích pecek a zdání by bylo správně položené, nebylo-li by žádné kdyby a protože. Čím je démon Sakis starší, tím se zlobí víc, jeho hudba je také více magická. Z Řecka se line jedna okultní záležitost za druhou a jejich síla je často ohromující. Na Rotting Christ je určitě zajímavé, že se zaobírají rovněž okultní tematikou, ale jdou k věci jinou cestou a jejich záměr je určitě odlišný.

Sakis není mág a ani se do této role nepasuje. Jeho práce je spíše umělecko - vědeckého charakteru s filozofickým přesahem. Tedy předvést nám různé rituály, jejich podstatu, přivést posluchače do transu a následně ho díky srovnání s různými typy jiných kultur přimět k zamyšlení, zda se člověk díky svému egoismu nevzdálil prvotní podstatě, zda se všechna náboženství, magické, astrologické… poznání neliší jen lidským přístupem. Když pak slyšíte vedle sebe prokletého básníka, co díky svému snění vidí neviděné a slyší neslyšené, vymítání satana v „Apage Satana“, temné popěvky v sankrstu, nebo litanie v řečtině, cítíte tu jednotu okamžiku. Najednou vám splynou lidové nářky i radosti, křesťanství římského i řeckého ritu, islám, básně i magické obřady do jednoho chumlu. Sakis svoje vize doplnil zástupy zajímavých hostí na zpěvy, perkuse a různé nástroje s průzračným zvukem, kde všechno v plné dosahu vynikne.

Je až zarážející, jak jednoduché všechny písně v celé své kráse jsou. Mnohdy si kapela vystačí s pár nápady, se kterými si hraje jako kočka s myší. Nejimpozantnější je hra s gradací skladby, kdy doslova dusí atmosféru pod pokličkou, která pak vylétne do prostoru silou vulkánu a posluchač může vydechnout krásnou úlevou. Jedna píseň se liší od druhé jako den a noc, nemáte šanci je zaměnit a přitom neustále cítíte jednotící prvek. Často z písní tepe, řekl bych, až filmová výpravnost s uměleckým vkladem. Tehdy není radno ztratit byť na vteřinu pozornost. Jak vám unikne maličký detail, minete kousíček, který vás mohl obohatit a který má své místo v úžasné mozaice. Není lehké vyzdvihnout nějaký hit, protože vás hned napadne další. Výjimečná se ovšem jeví „Ἄπαγε Σατανά (Apage Satana)“. Naprosto živoucím dojmem se přenesete do mučírny, ve které exorcista vyhání z posedlého nebožáka satana. Ten se kroutí, řve a nakonec vyhrává…

Dvě coververze na albu zavání skladatelskou stagnací. Pravda je ovšem ta, že obě jsou předělány k obrazu hnijícího Krista a nesou znaky černé muziky, jak je Sakisovým (ne)dobrým zvykem. Určitě je zajímavé poslechnout si recitujícího Nicka Holmese, jak mu to sluší s doprovodem řecké melodiky, nebo upozornit na přítomnost mistra Vorpha, Maguse Wampyra Daolotha či ženských čarodějnic, křičících až leze mráz po zádech. Naprosto sympatická je nulová snaha o zviditelnění hostí. Všichni předvedli prvotřídní výkon a zároveň se tak nestalo na úkor celku. Abyste každého hosta poznali, musíte o něm vědět a s bookletem v ruce si dát pozor na chvíli, kdy přijde jeho řada. Žádné hraní si na superstar, co podpoří kolegu. Ne, tohle je „Rituals“. Dílo Rotting Christ, tedy Sakisovo a jeho bratra Themise.

Hodnotit „Rituals“ objektivně nebude lehké. Z mých recenzí je známé, že jsem zarytý fanoušek Rotting Christ. Můžu jen říct, že ne vše, co Rotting Christ vydali, se mi líbí. „Aealo“ nebo „Genesis“ například skoro vůbec. Raději se kochám krásou „Triarchy of the Lost Lovers“. Minulá deska v mých očích vrátila Sakisovce na trůn. „Rituals“ říši nerozšířila, ale hranice neztratila. Je tohle vodítko ke skutečné kvalitě novinky? Možná ... Řemeslně není nahrávce příliš co vytknout. Forma i obsah jsou vyrovnané. Pro kritičtějšího posluchače budiž výstrahou, že vše, co nahrávka obnáší, už někdy slyšel. Revolta se nekoná, vykrádání ale také ne. Řekl bych, že se Sakis poučil ze své minulosti. Ví, co má se skladbou dělat, aby v posluchači vyprovokoval nadšení až trans. Nové jsou duchovní ponory a množství mateřského jazyka, coby vyjadřovacího znaku desky.