Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Takto mohutné ohlédnutí se za minulostí mohlo a možná mělo vyjít o dva roky později, kdy řečtí mystikové Rotting Christ oslaví třicet let působení na metalové scéně. Ano, neuvěřitelných dvacet osm let oblažuje kapela ze stále provokativním názvem své fanoušky. Aby provokacím bylo za dost, koncertní dvojalbum nazvala přiléhavě „Lucifer over Athens“. Pamětníci vědí, že se na patnáct let staré nádherné desce „Khronos“ objevila píseň „Lucifer over London“, která může stát za názvem letošního živáku. Ona se zde však paradoxně neobjevila, což nevadí, protože RCH mají k dispozici tolik vynikajících písní, že neobjevila-li se zde jedna vaše oblíbená, má za sebe plnohodnotnou náhradu.

Na Rotting Christ se mi líbí jak jejich neustálý vývoj, tak schopnost některé velice rozdílné polohy vedle sebe poskládat bez jakékoliv křeče. Ostatně kdo někdy navštívil jejich vystoupení, ví, o čem mluvím. Sakis je starý vztekloun, jež i melancholicky zasněnou pecku „After Dark I Feel“ podá náležitě energicky. Někdy je tah na branku na škodu a třeba u vrcholu trýznivého sóla v kultovním songu „Archon“ dám přednost studiové verzi, kde je čas prožít všechny vyhrávečky i pocity. Zde se jede, na nic se nečeká. Tento fakt naopak prospívá současné poloze skupiny, která se nachází více ve středních a nářezových sférách. Ale nebudu se rozepisovat o všech skladbách a proměnách skupiny. To by ani moc nešlo, u RCH platí, co deska, to vývoj, odlišná cesta než dříve. Jestli je to dobře nebo ne, nechám na každém z nás.

Deska „Lucifer over Athens“ myslí na všechny svoje fanoušky a do více než dvou hodin narvala třicet písní, mapujících celou diskografii plus jedno příjemné ohlédnutí za neskutečným projektem Thou Art Lord a sice „Societas Satanas“. U některých desek se kapela zastavila na delší čas, jiné letmo nastínila s tím, že novinka má nevětší zastoupení. To je mi sympatické, RCH tak dává na pamětnou, že nepatří do starého železa a přestože nyní vzpomíná, stále má co nabídnout. Jak vedle sebe obstojí „The Sign of Evil Existence“, „Among Two Storm“ nebo „Dub sag ta ke“ či dokonce „Feast of the Grand Whore“? To se musí slyšet. Navíc kluci Tolisovic rezignovali na berličkoidní postup v podobě nejdřív nové věci a pak postupné navracení se do minulosti. Ne, pěkně to promíchali a zatřepali. Přesně jak se sluší a patří na sebevědomé řecké draky. Musím poukázat i na výborný zvuk, který, jak Sakis kdesi prozradil, upravovali ve studiu minimálně. Chtěl dosáhnout dokonalé autenticity. Inu, nemají se za co stydět.

Jejich koncerty bývají nátlakové bez výraznějších chybiček. Všechny ty smyčky, samply a sbory jakoby nepotřebovali. Z playbacku jdou minimálně, až si říkám, jestli je nutné to všechno cpát na desky. To ale nyní vem čert. Máme před sebou jeden z nejlepších živáků, co jsem kdy slyšel a věnujme se tedy jemu. Rotting Christ se stali legendárními a kultovními už před dvaceti lety a přes všechny proměny, odklony a návraty se nikdy nestali retro smečkou jako miliony dalších. Jsou jedněmi z nejstarších hrajících blackmetalových (i když tohle označení Sakis moc nemusí a mnohdy se na ně opravdu moc nehodí) kapel a přitom mají nohu na pedálu vývoje. Každá jejich deska je výzvou pro jejich fanoušky, kteří se postupně proměňují, ale Sakis zůstává beze změny. Tedy zuřivý melancholik z kytarou na hrudi křičící z pódia svoje tajemné vize i frustrace.

Jsem nesmírně zvědavý na připravované album a čekání si zpříjemním tímhle profesionálním veledílem, kterému nechybí silná atmosféra živého vystoupení ani obrovský tlak linoucí se z beden se. Přeju Rotting Christ i jejich fans minimálně dalších třicet let smysluplného hraní.