Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Runespell - Shores of Náströnd

RunespellShores of Náströnd

Victimer18.11.2023
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone / TV
VERDIKT: Páté album pohanských cestovatelů po nordických trasách. Runespell jako spolehliví společníci pro večery o samotě.

K australským pohanům Runespell chovám takové vzdálené sympatie. Vzdálené proto, že jejich dosavadní tvorbu postupně zachytávám, rád si ji poslechnu, a bez hlubšího zásahu zase poměrně brzy odložím. A nebylo to jenom jednou, v tomto ohledu je opravdu odkud brát. Od roku 2017, kam se datuje vznik souboru, je nové album Shores of Náströnd už pátým v pořadí. Runespell jsou od svých začátků věrni německému labelu Iron Bonehead Productions a svým epickým metalem zase čerpají z dávného odkazu Bathory. Z jeho nordického prsu dodnes sají i některé radikálnější projekty, které jsou Runespell výrazově nablízku. Řeč je kupříkladu o Graveland nebo Kroda. Oproti nim ale z mého pohledu Australanům chybí více osobitosti, prvek, kterým by se kapela více vryla do paměti. Takto Runespell hrdě kráčí kolem, ale prozatím naplno nezasahují. Jejich vyprávění mě ale i přesto baví poslouchat.


Abychom se dostali na kloub názvu nového alba, musíme si osvěžit alespoň dvě jména vyňaté ze severské mytologie. Náströnd je pobřežím mrtvol, místo, kde žije bájný drak Níðhöggr. Negativní to montrum spojené se ztrátou cti a opovržením. Však oni mrtví z pobřeží jsou takoví, kteří se v běžném životě něčím zásadním provinili. Obal novinky na tohle téma vzorně navazuje a kapela celkově ukazuje, že graficky se pěkně vyvíjí. Ano, deska má chmurnou, majestátně sklíčenou náladu. Runespell se snaží rozkročit, nevadí jim zrychlení, ani akustika a celkově jemnější projev. Vše důkladně míchají a přináší nám vydatný mix nálad a proměnlivosti.


Runespell, to je především maniak schovaný za pseudonymem Nightwolf. Zakládající a doposud jediný oficiální člen kapely, muž, kterému je třeba dát největší kredit. Jako skutečná kapela, přesněji trio, jsou Runespell vedeni až právě s aktuální sbírkou Shores of Náströnd. Zde už Nightwolfa doplnili loni přibraní novicové Basilysk a Irrwycht.

 


Poslechy nových Runespell jsem pojal hodně přírodně. Jelikož domácí prostředí nezabíralo a veškeré soustředění na jejich nové poselství záhy vyprchalo, šlo se ven. Napřed vlakem do hor a pak přímo krajinou, kterou nešlo příliš lidí se svým familiérním ahoj pozdravem. Bylo dost času si vše o samotě a v patřičném prostředí projít, naposlouchat a utřídit dojmy. Nějaké kloudné vysvobození z mého osobního dojmu, že Runespell u svých epických hymen trochu chrápou ovšem nenastalo. Vše se dál odehrálo v už klasickém střihu skládání zajímavých motivů a osvěžení v jinak trochu fádním a ne příliš výrazném narážení vln na mrtvolné břehy. Ony ty jejich vlny mají svoje tempo. A nemluvím o rychlosti či pomalosti alba, mám na mysli jeho plynulost. Ničím nezatížený tok v sebe splynutých momentů a nálad.


Runespell mají svůj klidový režim, i když hrají black vonící pohanskou tradicí, severem a chutí si chlapsky povyprávět. Když se sešeří a potáhnout s fajfky dodá na síle okamžiku. Noc se blíží, měsíc dohlíží na praskající oheň a my si v klidu povídáme. Runespell prostě nevzruší velkými gesty. Hrají epický pagan metal s kořeny v blacku, to platí. Jsou hymničtí, hrdí a s pohledem zapíchnutým do dálek, ale nepřehání to. Jsou v klidu, nevztekají se. Občas se jim z ohně vylétnutý uhlík zle protočí před očima, ale oni jako by to s rozumem přešli. Za chvíli zase dají na smířené vyprávění, u kterého se člověk rád zdrží, ale někdy si i zdřímne.


Kapela to s novou deskou nezlomila. Je spolehlivým společníkem pro chvíle samoty, ale víc než svou spolehlivost nenabídne. Protinožci mají na pilno a svůj výraz lehce opracovávají, vždycky tomu přidají něco na poutavosti, ale zatím je to málo. Podobné pocity jsem míval z poslechů alb Einherjer, které jsem si nakonec oblíbil. Tady ty sympatie taky jsou, jen to trochu popohnat, dodat tomu šťávu. Pořád mám za to, že v Runespell cosi dříme a není to úplně probuzeno. Možná se pletu, ale všechny náznaky tomu nahrávají. Já si počkám, já mám času dost. Ten potenciál, byť trochu skrytý, tam někde sakra je.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Jan / 13.8.20 13:03

Říkal jsem si, že napíšu odezvu nějak komplexně v jednom odstavci, ale těch bodů k vašemu výtvoru je tolik, že půjdu krok za krokem: "Její indie podání mělo své kouzlo" - mám pocit, že tohle může říct jenom člověk, který buď indie vůbec neposlouchá (a neví tak, jak zní ten žánr udělaný kvalitně), nebo nemá ponětí jak vůbec funguje hudba samotná (neboť její "indie podání" má hrozivé nedostatky ve struktuře hudby samotné, nehledě na žánr). "Bruun cítí silné kořeny svého původu i v dnešní době" - tohle nemůžete vědět, samotný fakt, že se prezentuje "étericky" a "tradičně" neznamená, že to opravdu takhle cítí. Pak si navíc protiřečíte, když uvádíte, že album vzniklo na základě popularity streamované hudby - což dává na srozuměnou, že jde o kalkul. "...že chtěla vyjádřit všechny aspekty hněvu, které ze sebe potřebovala dostat" - KDE, ptám se, KDE cítíte na jejích předchozích albech emoci hněvu?! KDE? Alba jsou éterická, jemná (všichni to tak popisují koneckonců), Myrkur nikdy nepředávala nějakou zlost nebo hněv, tady se buď nezamýšlíte nad tím, co jste právě napsal, nebo jednoduše lžete, aby to sloužilo vašemu narativu. "sypačky v Gladiatrix, která duní v tolika rovinách, až se točí palice" - o jakých sypačkách je řeč?! Gladiatrix má přesně 2 roviny (sloku a refrén) a žádné sypačky v té skladbě nejsou, buď opět lžete, nebo dobromyslně zapomínáte (nebo máte nějaké zvláštní chápání termínu "sypačky" a směšně nízké požadavky na hudbu) "Folkesange je čistě folková deska zahraná na tradiční nástroje" - takže klavír, který zmiňujete v závěru, je pro vás také severský tradiční nástroj? A umělé efekty (echo apod.) jsou pro vás také známkou tradičnosti? "Její verze si vysloužila 50 tisíc „like“, což je velmi hodně „followers“ a Amalie si to velmi dobře uvědomuje." - ano, takže nakolik jde o její citové založení (pohanské nebo nějaké podobné, o kterém vy mluvíte na začátku a přitom nemůžete mít ponětí jak je citově založená) a nakolik o kalkul a snahu se svézt na zrovna populární vlně internetové kultury? "47 minut desky je příjemným výletem do čistě folklórního světa" - nemáte ponětí o tom, co je folklor, nikdy jste se nejspíš nezajímal o to, co to je, takže tohle slovo ve vaší větě je vyloženě směšné. Folkesange NENÍ folklor, milý kolego. Folkesange je poměrně nekompetentně vytvořený produkt, který odpovídá na hype na netu (severská kultura je momentálně in). Nejenže máte v recenzi vyložené nepravdy, dohady a pseudopoetické kecy ("kompletně prostoupená bytostí Myrkur", "Jako by zbytek krajiny pomalu zapadal sněhem a poslední světlo uhaslo", celý poslední odstavec apod.), ale zároveň se o samotné hudbě vlastně nevyjadřujete. Struktura všech písní na albu je jednoduchá až hanba (opakování refrén-sloka), melodie mají jen několik málo tónů a jsou pozvolné, aby to nebylo moc náročné (a i přesto tvrdíte, že Amalie vykazuje talent, což je naprosto směšné, myslím, že na žádný tradiční nástroj nehrajete). Tyhle věci jste opravdu neslyšel, pane kolego? A tak by se dalo pokračovat mnohem déle. Nevím, jestli to všechno je nějaké vaše nevinné bloudění v temnotě folku (který asi moc neznáte), nedostatek snahy napsat kvalitní text, nebo záměrná snaha oblbnout čtenáře vašeho zinu, že Folkesange je úžasná věc, protože jste to řekl VY. A možná, že všechno dohromady? Úroveň "hudební publicistiky" je fakt mizerná.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky