Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Docela dobře si vzpomínám na první poslech ještě na Bandcampu a následný dotaz, jestli tam omylem nebyly nahrány mp3 soubory s nějakou hodně pochybnou kvalitou. Odpověď - nebyly. A pak si vzpomínám na jednu recenzi této nahrávky, ve které se psalo cosi o vybroušeném zvuku a na následnou pochybnost, jestli náhodou neposlouchám něco úplně jiného. Živě si umím představit ten mráz, co proběhnul po zádech pana Kusse a jeho týmu v Loděnicích, když dostali k vyřezání master pro tuhle nahrávku, je to totiž masakr...

... a hlavně velká škoda, protože muzika je bezvadná a nenapadá mě žádný racionální důvod, proč ji takhle devastovat. Digitální praktiky zvukových alchymistů (tentokrát Amák, Golden digital studio) jsou tu aplikovány v absolutně nesmyslné míře – zvuk je přebuzený, ořezaný, zkomprimovaný, nekonkrétní, ve výsledku plochý, potrhaný v celé hrací délce a velmi nepříjemný ... a pak vylisovaný na analogovou gramodesku, po jejímž přehrání mám touhu zkontrolovat nastavení gramce a vyměnit chvějku. Smyslu se člověk nedopátrá.

Dost ale nářků, jednak je to můj problém a uznávám, že některým masochistům se tenhle kostitřas může líbit, a pak jsem si tu desku koupil i přes tušení, co mě čeká. Přejdu k veselejším věcem. Loděnice jsem už zmínil a tak jen stručně dodám, že řemeslně jde o fajnovou práci - černý vinyl standardní váhy (v limitce nějaká barva), tvrdý a ještě tvrdší simple obal se sympatickou grafikou a i když uvnitř vás nečeká nic jiného než čistě černý papír s dvěma dírama, celkově jsem když už ne nadšen, tak alespoň spokojen. A v neposlední řadě download kód (málem bych  o p o m n ě l), po jehož upotřebení si můžete stáhnout mp3 verzi v kvalitě 160 kbps, takže pokud ještě nemáte dárek pro svého oblíbeného diktátora, tady se jeden nabízí. Těžko říct, jestli jde o recesi nebo meziřádkové přiznání faktu, že tuhle desku nezachrání ani kvalitní formát digitálu.

Hudebně deset skladeb na dvou stranách a nějakých 37 minut muziky – statistika. A taky inspirace u Torche či Kyuss („Torched“) a hitovost Foo Fighters – moje fantasie. Deska má skvělý spád jako celek a stejně dobře fungují i jednotlivé skladby, jejichž rock’n’rollový základ, skvělá melodičnost a jednoduchá, ale jasná kompozice dávají vzniknout snadno přijatelnému výsledku. A to nemyslím nijak ironicky, je kumšt dát dohromady slušně šlapavou rockovou skladbu (nedejbože celou desku) a přitom nezapadnout do marasmu podbízivé lacinosti. Skok oproti předchozí nahrávce je nabíledni, kompozice se pročistily, zjednodušily a zpřístupnily, takže pokud zrovna neprožíváte intelektuální neštovice, muzika se vám bude líbit. Někde v úvodu jsem zmínil vzácnou vyrovnanost celé nahrávky a tak snad v závěru malé upřesnění – pokud máte rádi rock’n’rollovou jízdu la grande, začněte u „Paralyzed“. A lehce mimo se staví i „Sugar sandwitch“, takový experiment, jak by to asi mohlo znít, když pustíte příborník ze schodů.