Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Sad Harmony - Elektrula

Sad HarmonyElektrula

Sarapis11.8.2010
Zdroj: CD
Posloucháno na: hi-fi/discman Philips
VERDIKT: Výborný debut nadějné kapely, která svým hudebním ambicím v dalších letech nezůstala nic dlužna.

Jestli si myslíte, že česká scéna stojí za houby a nemá šanci se rovnat se zbytkem světa, tak si důkladně poslechněte album "Elektrula" z dílny moravských náladotvůrců Sad Harmony a pak znovu popřemýšlejte, jak na tom doopravdy jsme. K dnešnímu datu už více než deset let stará deska zní stále velmi svěže a aktuálně a podle mě je pádným argumentem proti zpochybňování tuzemské produkce. Je jasné, že na základě dejme tomu několika výjimečných alb nelze vyhlašovat neohrožený triumf, ale na druhou stranu rezignovat a stydlivě klopit oči k zemi také není zcela objektivní.

Sad Harmony musím vyzdvihnout dvě zásadní věci, které dodávají jejich deskám nemalou přidanou hodnotu. Zaprvé kytarovou práci tandemu J. Pleša - P. Sup a zadruhé hlas vokalisty a basáka v jedné osobě J. Sládka, známějšího pod pseudonymem Skuny. U kytaristů se většinou oceňuje technická zdatnost při náročné hře a krkolomných sólech, ale dvojice Pleša-Sup má své hlavní přednosti poněkud někde jinde. Jde o práci se zvukem a s aranžmá, které zdobí jejich syrové hudební nápady. Jejich silná zbraň spočívá v nalezení toho správného zvuku a efektu pro dílčí motivy, z nichž tím pádem dokáží vytřískat naprosté maximum. Potenciál zajímavých a nápaditých riffů je tak navýšen a následně využit do poslední promile.

 


No a Skunyho hlas, to je také nástroj k nezaplacení. V porovnání např. s následující deskou zde Skuny předvádí ještě "obhroublou" stránku svého zpěvu a ač nevyužívá tolik poloh hlasu jako později, jeho výraz je už na tomto albu dosti barvitý a naprosto nezaměnitelný. V několika skladbách dostává prostor také ženský element v podobě kvalitního vokálu Hany Nagolové, která byla už tehdy jasnou sázkou na jistotu. Mimo jiné i její zásluhou se posluchač může těšit na mnoho zajímavých momentů, z nichž mohu namátkou vybrat povedené (nejen) duety ve skladbách "Rolled Essence" a "Tanya Pulkanova (Tha Guest An...)". Společně s „neotesaným“ a syrovým Skunyho vokálem jde o velice nevšední kombinaci. Mimochodem, druhá jmenovaná skladba představuje kapelu trochu netradičně v osidlech silného folkového feelingu. Ten se však v nepatrných dávkách proplétá celou nahrávkou a podobně jako místy vyvěrající elektrizující atmosféra sedmdesátých let je malým, ne však zanedbatelným kamínkem v mozaice tohoto alba.

Jinak se ale "Elektrula" pohybuje ve vodách melancholického rocku, který čerpá místy z grungeové atmosféry kapel typu Soundgarden a místy z potemnělých zásobníků doom rock/metalových postupů, z nichž si Sad Harmony určitě nejčastěji vybírali tank s nápisem Paradise Lost. Kvalita alba nijak zásadně nepolevuje, časová plocha lehce nad třičtvrtě hodiny je využita jen s minimálními „ztrátami“, které se dají počítat snad na dvě tři méně šťavnaté pasáže. A to snad ani nestojí za zmínku. Stejně tak jmenovat vrcholy alba nemá cenu, popravdě si jich ani nejsem vědom, neboť album mě baví od začátku do konce bez rozdílu, jestli mi hraje první, nebo druhá polovina nahrávky. Jediné, co už víceméně automaticky přeskakuji, je půlminutové intro, jehož pisklavost v závěru mířící až někam k hranici ultrazvuku mně stačí slyšet jednou. Taková miniaturní legrácka na úvod, která pro finální dojem z celého alba rozhodně nepředstavuje žádné ohrožení.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky