Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Sad Harmony - Elektrula

Sad HarmonyElektrula

Sarapis11.8.2010
Zdroj: CD
Posloucháno na: hi-fi/discman Philips
VERDIKT: Výborný debut nadějné kapely, která svým hudebním ambicím v dalších letech nezůstala nic dlužna.

Jestli si myslíte, že česká scéna stojí za houby a nemá šanci se rovnat se zbytkem světa, tak si důkladně poslechněte album "Elektrula" z dílny moravských náladotvůrců Sad Harmony a pak znovu popřemýšlejte, jak na tom doopravdy jsme. K dnešnímu datu už více než deset let stará deska zní stále velmi svěže a aktuálně a podle mě je pádným argumentem proti zpochybňování tuzemské produkce. Je jasné, že na základě dejme tomu několika výjimečných alb nelze vyhlašovat neohrožený triumf, ale na druhou stranu rezignovat a stydlivě klopit oči k zemi také není zcela objektivní.

Sad Harmony musím vyzdvihnout dvě zásadní věci, které dodávají jejich deskám nemalou přidanou hodnotu. Zaprvé kytarovou práci tandemu J. Pleša - P. Sup a zadruhé hlas vokalisty a basáka v jedné osobě J. Sládka, známějšího pod pseudonymem Skuny. U kytaristů se většinou oceňuje technická zdatnost při náročné hře a krkolomných sólech, ale dvojice Pleša-Sup má své hlavní přednosti poněkud někde jinde. Jde o práci se zvukem a s aranžmá, které zdobí jejich syrové hudební nápady. Jejich silná zbraň spočívá v nalezení toho správného zvuku a efektu pro dílčí motivy, z nichž tím pádem dokáží vytřískat naprosté maximum. Potenciál zajímavých a nápaditých riffů je tak navýšen a následně využit do poslední promile.

 


No a Skunyho hlas, to je také nástroj k nezaplacení. V porovnání např. s následující deskou zde Skuny předvádí ještě "obhroublou" stránku svého zpěvu a ač nevyužívá tolik poloh hlasu jako později, jeho výraz je už na tomto albu dosti barvitý a naprosto nezaměnitelný. V několika skladbách dostává prostor také ženský element v podobě kvalitního vokálu Hany Nagolové, která byla už tehdy jasnou sázkou na jistotu. Mimo jiné i její zásluhou se posluchač může těšit na mnoho zajímavých momentů, z nichž mohu namátkou vybrat povedené (nejen) duety ve skladbách "Rolled Essence" a "Tanya Pulkanova (Tha Guest An...)". Společně s „neotesaným“ a syrovým Skunyho vokálem jde o velice nevšední kombinaci. Mimochodem, druhá jmenovaná skladba představuje kapelu trochu netradičně v osidlech silného folkového feelingu. Ten se však v nepatrných dávkách proplétá celou nahrávkou a podobně jako místy vyvěrající elektrizující atmosféra sedmdesátých let je malým, ne však zanedbatelným kamínkem v mozaice tohoto alba.

Jinak se ale "Elektrula" pohybuje ve vodách melancholického rocku, který čerpá místy z grungeové atmosféry kapel typu Soundgarden a místy z potemnělých zásobníků doom rock/metalových postupů, z nichž si Sad Harmony určitě nejčastěji vybírali tank s nápisem Paradise Lost. Kvalita alba nijak zásadně nepolevuje, časová plocha lehce nad třičtvrtě hodiny je využita jen s minimálními „ztrátami“, které se dají počítat snad na dvě tři méně šťavnaté pasáže. A to snad ani nestojí za zmínku. Stejně tak jmenovat vrcholy alba nemá cenu, popravdě si jich ani nejsem vědom, neboť album mě baví od začátku do konce bez rozdílu, jestli mi hraje první, nebo druhá polovina nahrávky. Jediné, co už víceméně automaticky přeskakuji, je půlminutové intro, jehož pisklavost v závěru mířící až někam k hranici ultrazvuku mně stačí slyšet jednou. Taková miniaturní legrácka na úvod, která pro finální dojem z celého alba rozhodně nepředstavuje žádné ohrožení.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky