Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

V souvislosti s novou deskou domácí instrumentálky Hadem pro mého munga jsem dohledával svou dobovou recenzi jejich první nahrávky, kterou bylo splitko s Le Bain de Maid, a současně i rozhovor, který jsme tehdy dali dohromady s baskytaristou Zdeňkem. Jeden důvod byl ten, abych si opět potvrdil, že stárnu hrozně rychle (jsou to skoro přesně tři roky) a druhý pak ten, abych si trochu připomněl svoje tehdejší dojmy, které se mi postupem času někde poztrácely. Navíc to splitko jsem komusi věnoval, doba hrdinství nepřeje.

Srovnávat proto nebudu a hlavně k tomu ani není rozumný důvod. Z tehdejšího tria ve složení kytara / baskytara / bicí zbyla pouze rytmická sekce, což je více méně návrat k prapůvodním začátkům, kdy kapela právě jako duo začínala. Tedy bicí a baskytara a jeden velký plán, jak z takto limitovaných surovin upéct krtkův dort. Všechno ostatní už tak nějak vyplývá samo.

Na začátek je potřeba ještě napsat jednu věc, a to že ačkoliv se album tváří a je prezentováno jako klasická řadovka, se svými šesti skladbami a cca jednadvaceti minutami je to spíš nahrávka z kategorie EP. Je to formalita, ale Humphrey formality rád. Tak.

Tak?

Takže basa a bicí a jedna krátká slohovka o tom, jak je to málo, že by to chtělo kytaru a texty a zpěv a taky ideálně klávesy a synťáky. Nebo? Nebo slohovka o tom, že navzdory omezeným prostředkům vzniklo dílo plné výborných nápadů, hráčské ekvilibristiky a strhujících výkonů. Asi sami cítíte, že to první není nutně podmínkou a to druhé je zase přehnané. A že pravda bude ležet někde zhruba uprostřed.

Takže ano, muzice HPMM něco strašně chybí a to něco jsou další nástroje a hlas, protože tyhle vyhublé aranže trochu připomínají prostě smíchanou basu s bicíma, k čemuž se má ještě přidat hromada dalších věcí (a fakt nevím, co se prvně míchá s čím). Celou dobu mám vlastně pocit, že poslouchám nějakou předprodukci, studiový polotovar, na kterém má mistr zvukař strávit ještě spoustu dobře honorovaných hodin, aby z toho na konci vylezlo něco, o čem jsme přesvědčeni, že je to hudba.

Ale současně bych se neodvážil tvrdit, že to, co poslouchám, je špatné, bez nějakého vývoje nebo místy dokonce strhujících míst. Tahle rytmická přestřelka má svůj půvab a osobité kouzlo a vlastně si sám sobě musím přiznat, že těch poslechů, než jsem se pustil do psaní, bylo určitě víc, než jsem původně zamýšlel. Asi je v tom nějaký fígl. Anebo Ftalátová nostalgie, gin a příběh mokele mbembeho.