Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Na metalové encyklopedii má zatím tato devátá deska Saint Vitus nejnižší hodnocení ze všech klasických řadovek, i když je fakt, že usuzovat tak na základě jedné recenze není zrovna vrcholem statistických metod. Navíc to hodnocení je pěkných 75 % a snad nebudu vypadat za mizeru, když napíšu, že na to, co Saint Vitus vyplodili, je to až až.

Cesta od předchozího výborného alba Lillie: F-65 (2012), které lze považovat za takové návratové a těžící z už několik let trvající vlny nostalgie a retro-nálady ve světě hudby, byla dlouhá a co všechno se na ní stalo, se můžeme jen dohadovat. Z těch jasných věcí je třeba zmínit odchod Wina a návrat původního vokalisty a zakládajícího člena kapely Scotta Reagerse. S ním kapela nahrála první dvě desky a pak album Die Healing z roku 1995, a snad nespáchám žádné kacířství tím, že napíšu, že Winův hlas mám raději. Mnohem mnohem raději. Druhá výměna se odehrála na postu baskytary, kde Pat Bruders (mimo jiné Down) nahradil veterána Marka Adamse. Jako pilíř tohoto metalového chrámu dál zůstává stát Dave Chandler, aktuálně šedesátiletý dědek, který byl společně se Saint Vitus prakticky u všeho.

Díky těmto změnám podle mého názoru už nejde mluvit o nějakých starých dobrých Saint Vitus a celé to na mě dělá dojem snahy podojit dobré jméno kapely, dokud je ještě čas. Nové album, které kapela ani nedokázala nějak pojmenovat, tak v podstatě navazuje přesně tam, kde to předchozí skončilo, a místy z něho mám navíc vtíravý pocit, jakoby spíš vyzobávalo to, co se na Lillie už nevešlo. Začátek desky je výborný, resp. je přesně takový, jaký bych čekal, že bude. Kapela hraje svůj standard, kytary brumlají jak malá medvíďata, Reagers tahá výšky tak akorát a první čtyři songy docela zručně vykreslují sabaťáckou sklíčenost, jakou máme rádi. Není v tom žádná komplikace, odpustil bych si jen občasné hlasové hrátky, kdy Reagers působí spíš jako artista, a zkrátil první skladbu, protože na šest a půl minuty tam nápadů teda není. Zvládám i nemastnou neslanou A Prelude to..., protože pokud by zůstalo u toho, že je to jediná podivnost na desce, bylo by to v pohodě.

Na ní totiž navazuje výborná Bloodshed, jejíž drajv jasně dokazuje, že Chandler je kytarovým bohem obdařený člověk a nebýt jeho, všechno by šlo do kopru. Tohle nadšení vydrží ještě následnou 12 Years in the Tomb a pak to všechno spadne s Wormhole přesně tam, kam odkazuje její název. Je to přesně ten typ skladby (společně s Useless), u které si říkáte, že jako bonus někde na limitce dobrý (pro zasmání), ale jako regulérní skladba relativně krátké desky je to sakra málo. Celá druhá půlka alba pak zdařile podkopává dobrý pocit z té první a zodpovědně šumí kamsi do ztracena. Hour Glass je utahaná, nepůvodní a zcela bez invence, i když kroutit zadkem se u ní dá docela dobře. Žabí kvákání v City Park je pak podivnost, která je už druhá v řadě a obhajuje se těžko. Last Breath je těžká a pomalá sabaťárna, kterou mám docela rád a opět za to může Chandlerova kytara, která zhruba v polovině střihne duševně vyšinuté sólo par excellence. Není to mnoho, ale v této fázi poslechu jsem vždycky ve stavu, že i za tak málo jsem vlastně rád.

Nemám osobně rád, když se o nějakém albu mluví ať už z jakékoliv příčiny jako o zbytečném, protože nějaký ten důvod obhajující jeho existenci se vždycky najde. A určitě by se našel i v případě druhého eponymu Saint Vitus. Na druhou stranu ale výsledné dojmy z něj docela věrně korespondují s obalem - takové nevýrazné šedé nic, ze kterého poznáte jen logo a víte, s kým máte tu čest. O čemkoliv dalším si můžete nechat jenom zdát.