Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Opravdu těžký oříšek jsou tihle Ni. Kapela, která pochází z Francie a rozhodla se hrát avantgardní metal s prvky jazzu a vypočítané složitosti. Na tomhle ořechu jsem rozlámal několikero louskáčků a stále mám dojem, že kýženého jádra se asi nedočkám. Tohle chce hold fištróna, anebo si promnout knír a tvrdit, kterak tomu rozumíte, ta holka vedle v pleteným svetru se bude tvářit stejně. Inu, alternativa.

Album Pantophobie pojednává o roztodivných fobiích a obavách, které lidi sužují. Někdy jde o opravdu kuriozní záležitosti, jako je třeba strach ze zeleniny a jindy jde o tzv. syndrom bílé stránky. Čím víc hledáte významy, projevy a další okolnosti, tím víc zjišťujete, že taky nejste zcela v pořádku a bez obav. V pořádku není ani muzika samotná, není tu nic, co bychom obecně brali jako skladbu hitového charakteru, či jen s nějakými zažitými strukturami, jako třeba sloka refrén sloka refrén. Na nějaká pravidla můžete zapomenout, Ni totiž balancují na hraně improvizace a chytrosti. Ano, je to zase nějaká chytrá muzika, která se snaží převést své posluchače a nachytat je na jejich vlastním zmatení.

Nedávno jsem viděl živě dvě skladby Zu a můžu říct, že co se výrazu jako takového týče, pak k nim Ni nemají vůbec daleko. Už ty názvy obou kapel. O Zu jsem napsal, že ta muzika je chytřejší než já a vlastně to samé mohu napsat i nyní. Nějak se v přítomnosti takových písniček necítím, jsem nervozní, ošívám se, lekám se podivných zvratů. Naproti tomu jsou tu pasáže, které se mi i celkem líbí a dokážu je strávit a celkem si i užít. Jenže v celkovém dojmu pořád převládá jakési zmatení a nepochopení. Beru na vědomí, že se to někomu líbí, ale dotyčný by si měl uvědomit, zda jde o skutečnou radost z muzikální anomálie, či jen o neodkladnou touhu být odlišný mimo hlavní proudy a obdivovat umění, nad kterým jiní bezradně kroutí hlavou. Já nemám problém přiznat, že jsem tohle nepobral, ale zároveň se tomu nebudu posmívat a plivat po tom. Jen mám jiný názor.

Instrumentálně nejde o nic výrazně pestrého. Je to klasické složení jakékoliv jiné kapely, co se rozhodla hrát kytarovou muziku. Jen to vrstvení a způsob kompozičního skladatelství nemá jasnou šablonu, ani nějaký ucelenější vzorec, který by možná dopomohl k lepší orientaci, či určitému očekávání. O to zajímavější je poslech, který se prostě nese na vlně obav z toho, co se za pár vteřin zase vyloupne za pasáž a zda ten řev v pozadí má nějaký text, nebo jen ryze spontánní vlastnosti. Tím se vlastně dokonale prováže hudební rovina s tou ideovou, kterou si můžete představit jak z názvu desky, tak i jednotlivých skladeb. Je dobré přiznat, že tu jsou chytlavé pasáže, které by zaručeně obstály. Jsou zde melodie, jsou zde rychlejší i pomalejší tempa, zkrátka ta deska po technické stránce nemá problémy. Problém je už někde mezi vámi a tím cédéčkem.

Výše jsem psal, že hudba Ni má i avantgardní rysy. Ale dejte pozor, není to veselá avantgarda ve stylu Hesus Attor ani zlobivé polibky Pensées Nocturnes. Přesto má k těmto kapelám pocitově nejblíže, ačkoliv se každá pohybuje v jiné rovině stejného přídomku. Jednoduše když dva dělají totéž, není to totéž. Já chápu, že autoři chtějí na albu předvést roztodivnou plejádu zvratů a komplikovaných postupů, nad kterými by si jiní vylámali zuby. Konec konců se to i lépe hodí k tématu celé desky, jenže celé se mi to zdá až přehnané. Navíc celá nahrávka je poměrně dlouhá, takže poslech na jeden zátah vám zaručí solidní výplach. Ale třeba ne, třeba se v tom někdo najde. Já bych to nezatracoval, jen si myslím, že cílová skupina posluchačů sedí na jiné židli, než já. Možná je to židle z palet, kdo ví.