Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

O jméně Sakala se v kontextu podzemní muziky začíná hovořit stále častěji a kdo sleduje podobně podzemní informační kanály, o této trojici už určitě něco málo slyšel. Možná tak dochází na pomyslnou sklizeň ovoce danou zvýšenou propagační snahou, možná je třeba příčinu hledat v tom, že aktuálně rozesílané EP není obsahově vůbec k zahození. Ať tak či onak, vypálený kompakt s pěti skladbami na ploše bratru osmmnácti minut, balený v podomácku zhotovené pošetce a s přiloženým dopisem prostým pravopisných chyb (což zdaleka není tak samozřejmé, jak by se mohlo zdát) dorazil i do naší redakce.

Přiznám se, že v první moment poslechu jsem měl dojem další kapely na způsob Esazlesa, tak moc mi úvod „Phobos“ připomněl první tóny „Němého chlapce“. (Na tomto místě si dovolím vysvětlující poznámku, že pořadí skladeb na zaslaném EP a na Bandcamp profilu se z mně neznámé příčiny neshoduje.) Vlastně mi tenhle pocit zůstal a až další vývoj na nahrávce tuhle myšlenku odsouvá kamsi do pozadí. Přesto, pokud máte rádi emočně laděné a z hardcoru vycházející kytarovky typu zmíněných Esazlesa, Le Bain de Maid, Drom, hutnější Social Party, či starší věci jako Lvmen a Thema 11, s poslechem Sakala neváhejte ani chvíli.

Sakala sami sebe řadí k žánrovému kočkopsu emo-post-sludge-hc-metal (to jsem si nevymyslel) a jmenují slušnou řádku inspirujících kapel, z nichž bych vyzdvihl jednu - Cult of Luna. Někde tam cítím kořeny toho všeho, i když Sakala se příliš nestarají o velkou atmosféru, takovou propracovanost aranží a rozvětvené, dlouhé kompozice. Jejich projev je přímočařejší, syrovější, vyjadřují se na menší ploše, tvrději, skromněji, ale přesto stále dost zajímavě a až na pár tápajících momentů (třeba závěr „Ztraceni“) s nemalým potenciálem zaujmout. Teď jsem si vzpomněl na moje oblíbence Gospel of the Future, ani nevím proč...

Pro vyváženost argumentů je ale třeba napsat, že EP „Ívl“ je dřevní underground. Zvukem, zpracováním, obsahem ... dosaďte si co libo, a že nekritické nadšení vyvolá jen v hodně omezeném okruhu posluchačů. Omezeném co do počtu, i co do ... nazvěme to plošného rozsahu. Na druhou stranu se „Ívl“ poslouchá velmi slušně a bez návalu undergroundové horkosti a pocitu čehosi nepatřičného můžeme šermovat se slovy jako potenciál, příslib do budoucna, nová naděje. A třeba i doufat ve víc než osmnáct minut a vypálenou verbatimku.

Tohle mini totiž obsahuje obstojný materiál, který sice nemá sílu nějak zásadně překvapit svou invencí (kterou postrádá) nebo se zbavit jistého závanu dobové módy (která tu naopak cítit je), přesto je ale zahraný na takové úrovni, aby se mohl rovnat minimálně s domácí žánrovou první ligou. Ideálně na jedné straně dvanáctipalcové gramodesky.