Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Hodně lidí stále uctívá Norsko jako tu nejlepší blackmetalovou scénu. Dnes už tomu tak sice doslovně věřit nelze, ale berme v potaz, že štítek TNBM (True Norwegian Black Metal) stále platí a jeho přítomnost je občas i něco jako záruka kvality. Silné kapely v daném žánru samozřejmě pochází i z jinačích, mnohdy až exotických zemí a v neposlední řadě i z naší domácí kotliny. Přesto všechno se stále k Norsku (možná už jen ze setrvačnosti) vzhlíží jako k epicentru a hlavní líhni poctivých black metalů. Někde na půli cesty stojí duo Saligia z Trondheimu.

Kapela debutovala v rámci dlouhohrajících desek albem Sic Transit Gloria Mundi s poměrně chmurným a zároveň tuctově úsměvným obalem. Do alba ukryla náplň, která je od prvního momentu zlá a nekompromisní. Zprvu celkem fajn klepec, jenže po čase se člověk přestává soustředit a především orientovat. Cožpak o to, nějaké výplachové desky jsou fajn a za všechny divočiny mohu jmenovat takové Dark Funeral nebo i Marduk, jenže Saligia funguje na jiné bázi než sousedské švédské milice. Zevrubně tak máme před sebou syrovou lehce okultně laděnou nahrávku s tendencí hnát se vysoko. Jenže povrch jí ujíždí pod nohama a dílo se nezmůže na víc, než na o stupínek lepší průměr.

Za vším hledejte nápady, které se zrovna na téhle desce moc nepodařilo sesbírat a především rozvinout. Víceméně všechny skladby se nesou ve stejném tempu, duchu a celkové kompozici. Pak je tu ještě zvuk, který jinak možná pestřejší průběh zdařile pohřbívá. Jde o to, že bicí lomození je až zbytečně vytažené a takové šustění činelů je o řád silnější než zbytek nástrojů. Nejen že zastírá vcelku zajímavě udělané kytary, ale po nějakém čase začíná být jejich řinčení poněkud protivné. Jak se později ukázalo na následujícím albu, tento prvek se eliminovat do budoucna nepodařilo.

Pak tu jsou ty zajímavější věci jako třeba barva vokálu, která není vyloženě mrtvolným předením nějakého zhýralce, ale jakýsi mezičlánek mezi řevem a čistým zpěvem. Slyšet takový projev bez hudebního doprovodu, asi bych nevydržel ani minutu, ale v kombinaci se svižnou blackmetalovou jízdou jde o něco zvláštního. Jak už jsem zmínil o kousek výše, zajímavě se jeví určitě kytary. Jen škoda, že jejich zvuk je dosti jednotvárný a místy zbytečně zastřený. Ovšem v tom zbytku dává dohromady krásné tremolové kudrlinky, které vlastně na black metalu tolik milujeme.

Ve výsledku nejde o nic, než o poctivě zahraný black metal, který sice do hlubin nepadá, ale zároveň nemá sílu se vytáhnout dál. Věřím, že živé koncerty musí být o dost zábavnější, neboť tam teprve vyleze všechna ta syrovost a hrubost. Deska ale víc než průměr není.