Recenze: Sargeist - Flame Within Flame

RECENZE

/ zpátky na seznam recenzí

SargeistFlame Within Flame

Garmfrost25.6.2025

Zdroj: mp3 / promo od vydavatele

Posloucháno na: phone, Marshall Major IV

VERDIKT: Flame Within Flame je nahrávkou nesmírně melodickou, avšak mrazivou a nebezpečnou. Sargeist pokračují ve stylu posledních alb.

Už to v táboře Sargeist vypadalo na lehčí stagnaci. Vymazlenou, kvalitativně vyváženou, ale stagnaci. Démonický vůdce a pán, Shatraug, své milé spoluhráče krom dalšího démona, kytarového mága, VJS, vyměnil za nové. Anebo odešli sami. Těžko říct. Každopádně od nedávného splitka s Serpent Noir Transcendental Black Magic je v Sargeist všechno jinak. Relativně. Shatraug svůj diktát spojený s osobitým rukopisem drží dál ve své moci, tudíž by se chtělo říct, že změna je pouze kosmetická.

sargeist

A přece ne! Nejvýraznější změnou je post vokalisty. Po nezaměnitelných hlasech jakými oplývali ikonický Hoath Torog a Profundus se za mikrofon postavil samotný Shatraug. Pamětníci vědí, že v počátcích obstarával i tento post. Oproti šíleným hlasovým projevům svých předchůdců je ten jeho spíše decentní. Míněno optikou dlouholetého příznivce a milovníka děsivých hlasů výše zmíněných démonů. Pro veřejnost je i jeho hlas nepřístupný, o tom žádná.

V podstatě se opakuje známý scénář. Zejména mi to připomnělo můj začátek recenze Unbound. Tam jsem rovněž oplakával změny v sestavě. Kdo je tedy vedle hlavní persony a VJS přítomen? Baskytary se chopil Shatraugův kolega z Horna a člen spousty jiných, Spellgoth, jehož um je také pěkně košatý. Bicí tentokrát nahrál Nur-i-siyah, kterého lze znát třeba z 13th Moon, Septuagint nebo živé sestavy Darvaza.

Přes veškeré změny je Flame Within Flame typickou nahrávkou pozdních Sargeist. Tentokrát je položený větší důraz na melodiku, nicméně podstata nahrávky je mrazivá a odtažitá. Kdesi v podhoubí skladeb vnímám těžký dotek melancholie. Ale ne melancholie odevzdané. Zlé a nebezpečné.

Skladby sekají posluchače nemilosrdnými blasty a tremoly. Postupně se však stávají poněkud monotónními. Což platí také pro rytmickou sekci. Musíte se pořádně zaposlouchat, aby vám odpadl dojem, že se vám zasekla jehla na gramofonu a vám jede pořád dokola jedna skladba.

Sypanice je neúprosná. Sviští kolem posluchače, až ho mrazí zlým chladem. Takřka jednolité tempo může být úmorné, avšak znalému starých pořádků nemůže být taková kanonáda žádnou překážkou.

Budiž pomůckou si Flame Within Flame rozkouskovat a poslouchat album po jedné skladbě. Hned je vše jasnější. Studené emoce umí pracovat s podvědomím a hledat cestu přímo do černého. Přímočarost může být matoucí a vedoucí do slepé uličky. Je otázkou, zda tam vede cesta nahrávky, nebo jste byli zavedeni na scestí.

Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:

DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?