Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Zatím jen drápek zatnula nová rakouská chátra jménem Satias, ovšem zabolelo to. Objevila se krůpěj krve, a tak je nutné brát celou věc vážně. Co na tom, že tohle jméno dosud nikdo nepředstavil, nezveličil ani nepohaněl, tento úkol na sebe bereme my.

Satias se poprvé ozvali v srpnu loňského roku, kdy vydali své debutní EP Onus Umbrae. Obal oslovuje příjemnou, i když naprosto tradiční a stylovou krajinkou. Tmavá hradba Alp, nepřístupná a zachmuřená, z černých štítů září jen bílé logo se zbytky sněhu. Vše v pořádku, budeme se věnovat black metalu. Ten rakouský má dobré jméno a Satias mu právě přeleštili fazónu. Během dvaceti minut toho Onus Umbrae stihne říci dost. Představuje hudbu sevřenou tradicí a láskou k atmosférické tvorbě. V nastavených kulisách se rozvaluje nálada nejistoty, občasného tápání, ale nejde o nic hrůzostrašného. Spíš tajemství ukryté ve stínu hor, které s trochou štěstí objevíme, možná ne. Na cestu se vydáváme mohutným úderem bubnu, který odšpuntuje nahromaděnou energii. Ta se rozleje do široka mezi stromy a bere sebou vše, co není ukotveno kořenovým systémem do půdy. Pravidelně nacházíme místa, kde se běsnící proud zastaví, posečká a hledá směr další cesty. Zkoumavé kytarové tóny jakoby bezradně přešlapují, než zapadnou do starých, už mizejících stop, což je pokyn k dalšímu drancování sluchovodů. Tento rychlý black převažuje, dominuje a v klidnějších pasážích pouze dobijí šťávu, aby se mohl vydat ze svého maxima. Melodie poskytují vodítko, avšak nejsou brány jako rovnocenný partner.

Album se nedá brát jinak, než jako klasický pohled na black metal. Některé skladby jsou povedenější, jiné méně, ale v rámci celku všechny fungují obstojně. Jako maximální ústupek tvrdému podloží se dají brát příjemné, akustické mezihry, ve kterých se počasí uklidní, vítr přestane dout a nastává chvíle pro zadumanou pózu. Ve výborné Parallel Reality, která je seversky ostrá, je tenhle moment poněkud nečekaný, ale nakonec není problém ho přijmout. Stejné pocity mám i u následující skladby Inertia. Tu když si pustíte ve správný moment, tak vás ani nenapadne, že jde o metal. Na druhé straně by mohla stát skladba Regression, takový slabšák, který mě příliš neoslovil z důvodu absence silnějšího nápadu. Ani jako pořádný vytěrák do ucha nefunguje.  

Jako úvod do světa černých světel a nadšeného klení je však Onus Umbrae životaschopným dílem. Má v sobě momenty, které vzruší, stejně jako ty, na které si nevpomenu. Takže víceméně standardní black, který to hraje na více stran, a měl by se k jedné z nich více přiklonit.