Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Podmanivě vášnivé melancholiky Saturnus jsem nikdy nebral jako druholigové nadšence vyplňující prostor mezi tahouny death/doomového ranku. To bychom se mnoho nedočkali. Saturnus věru nepatří mezi nejpilnější pracanty. Vždyť kolik desek nahráli za těch třicet let, co oblažují svět svou nádhernou muzikou. Pět dlouhohrajících nahrávek není mnoho, ale v jejich případě hláška o kvantitě a kvalitě platí stoprocentně. Každou z desek lze označit za milník žánru. Žánru, kterému právě tito srdcaři pomáhali vetknout cosi nehmatatelného a nezapomenutelného. Něco, co dokáže oslovit další generace příznivců gotického doomu. Pevně totiž věřím, že pro onu pravověrnost a nulovou snahu o stylové kotrmelce, které nejedné legendě zlomil vaz, si The Storm Within najde cestu i k současnému posluchači. Tady se nehraje na old school a status legendy. Saturnus nedělají ramena. Hrají svůj styl v takřka nezměněné podobě. Byť z původních členů zůstali pouze zpěvák Thomas A.G. Jensen a s přestávkou basák Brian Pomy Hansen. Kytarové duo Indee Rehal-Sagoo (ex-Clouds, ex- Eye of Solitude) a Julio Fernandes (Autumnal) do kapely nastoupilo před nedávnem a dokonale se sžilo s podstatou Saturnus. Líbí se mi, že klávesák Mika Filborne, který nastoupil až rok po výtečnému dílu Saturn in Ascension, v klidu navázal na své předchůdce. Jak vidno, fluidum Saturnus netkví v lidech, ale v kapele samotné. Je Thomas Jensen oním nositelem podstaty? To je fuk. Saturnus jsou po více než deseti letech zpět a na otázku, zda jsou schopni i v dnešní době přijít s dobrou deskou, odpovídají, že v pohodě.

Můžeme se tvářit, že všechno podstatné kapela řekla na Martyre, respektive na prvních třech deskách a dál se vaří z podobných ingrediencí. A nebyli bychom daleko od pravdy. Na druhou stranu, když si pustíte éterickou Veronika Decides to Die a hned po ní The Storm Within, bouchne vás přes uši masívnější sound a úbytek poetické lehkosti prvně řečené. Aktuální Saturnus jsou samozřejmě stále tkliví a umí tiše pobrnkávat. Většinu hrací doby však na jejich poměry hlomozí (berte s nadsázkou). The Calling je docela vypalovačka. Máme zde masívní titulku, kde se stane všechno možné. Přes tichý klavírní úvod s akustickými kytarami, přes epicky rozměrný doomový prostředek, až po dramatický závěr s úžasnou kytarovou dvojhrou. Jensen growluje jako ďábel. Myslím si, že tak hluboko dříve nezvracel. Druhá nejdelší skladba Chasing Ghosts nabídne podobný scénář. Má v sobě lehkost a něhu, ale také zarputilost a jistou tvrdost. Jensen vypráví i growluje. Melodie cupují, ať už chcete nebo … odmítáte. Obdivuju bubeníka Henrika Glasse, který nahrál už Saturn in Ascension. Je dobrý. Hodně dobrý. Ve všech těch vyhrávkách a klávesových omamných harmoniích je on spolu s Hansenovou baskytarou tím, kdo drží celek pohromadě a diktuje. Svými rytmickými hrátky a mocnými údery činí ze Saturnus ne jenom silně emocionální partu, ale kapelu zajímavou a emočně pestrou.

Starší časy mi připomíná tklivá Even Tide s hostujícím Paulem Kuhrem. Stylově je blízko tomu, co Paul produkuje ve své domovské kapele. Což je samozřejmě dáno typickým mistrovým projevem. Closing The Circle se po tichém úvodu vrací ke kytarovým trylkům a growlu. Song samotný je docela lehký, což procítění nevadí. Místy na nás dýchne odkaz Pink Floyd, potažmo Anathemy, ale vše přesně podle Saturnus předpisu. Mám moc rád Breathe New Life, která umírající druhou polovinu desky skvěle nakopne. Ne tolik jako The Calling nicméně tempo se rozjede, kila zasekávají a growl vrčí jako starý vlk, který jemný klavír nijak nerozněžňuje. Ovšem ten refrén… Nádhera. Kytary vás nadhazují jako míč a vy letíte. Truth album uzavírá šarmantním klavírem spolu s decentním šepotem. V polovině skladba nabere osudový spád a žene vás do hořkého závěru.

Jakmile utichne závěrečný takt, přemýšlím, zda si pustit album znovu nebo až za chvíli. Hodina utekla jako nic. Saturnus jsou zpět, jsou dobře naladěni, muzika jim pořád jde krásně od srdce. Saturnská novinka The Storm Within má dost síly a potenciálu, aby promluvila i k jedinci, který se jinak o melodický death doom moc nezajímá a nezažil zlatá devadesátá. Jedná se o ortodoxní nahrávku kapely, která nezměnila své vyjadřovací schopnosti. Všechno je totožné a zároveň příjemně čerstvé. Máte-li rádi dobrou muziku, zkuste. Kdo Saturnus zná a má rád, nemůže ho The Storm Within urazit. Tuhle pocitovku je potřeba si užít.