Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

// 12. 10. The Sisters of Mercy + The Virginmarys v Lucerna Music Baru

Aktuální koncerty gothic-rockových ikon Sisters of Mercy mají pověst smutného fiasca, ve kterém frontman Andrew Eldritch nedává prakticky cokoli, co se po něm chce (a ono toho, přiznejme si to, zase tolik není), ale přesto to kapele nebrání lézt stále po kulturácích a vystupovat za peníze. Že byl koncert celkem brzy vyprodaný, mě těšilo, protože jsem alespoň nemusel řešit dilema, zdali si to jít potvrdit na vlastní oči a uši. Koneckonců některé jejich písničky (zejména Ribbons a More) sjíždím několikrát do týdne a zároveň je známo, že co se týče kvality koncertního zvuku, tak jsem výrazně benevolentnější než jiní. Bohužel se objevil na poslední chvíli kámoš s nabídkou volného lístku a bylo vymalováno. Je dvanáctý říjen a já stojím s pivem za sedm pětek v Lucerna Music Baru obklopenej padesátiletejma strejcema na koncertě kapely, která byla relevantní naposledy před třiceti lety. No tak jo. Kopni to tam a jdeme na to.

Předskakující The Virginmarys byla taková akční dvojka skládající se ze zpěváka/kytaristy a dost nabuzeného bubeníka, která hrála sympaticky řízný punk-rock s častými zasekávkami mezi pasážemi. Já normálně na tenhle house-párty-na-střední-škole-v-roce-2001 hudební žánr moc nedám, ale to bylo asi ku jejich prospěchu, protože jsem si takhle v nouzi musel přiznat, že se na to vlastně docela příjemě pohazuje hlavou a kdyby se ani to nechtělo, tak pořád pohled na bicmana přetáčejícho permanentně paličky mezi prsty, kdy v jeho bicí sestavě se nacházel mimo jiné i kravský zvon, nabízel určité koncertní naplnění. Obzvláště v kontextu toho, co přišlo potom.

Hele, kdo si občas některý z mých reportů přečtete, tak už asi víte, že se stávají i momenty, kdy jsem si užil kapelu, která ten večer vůbec nekoncertovala, kapely, které hrály bez nástrojů, bez písniček, bez talentu, bez nálady, bez odmítání své nacistické minulosti, bez všeho. A zde můžu bezpečně prohlásit, že za největší peníze, co jsem doposud za tenhle rok na koncert vynaložil, jsem dostal asi ten nejhorší koncert, na kterém jsem kdy byl. Počítaje v to vesnický revivaly Tří sester. A bylo sadisticky naplňující sledovat kolem sebe, jak si všichni myslí patrně to samý. Oni už z předchozích štací této tour přicházely hororové reportáže o tom, že jejich vystoupení je regulérní materiál na vrácení vstupného, že Eldritch zapomíná texty, není již prakticky vůbec slyšet, kytaristé patrně zneužívají kdejakou substanci, aby se na sebe mohli podívat vůbec do zrcadla, dokonce před pár dny turné opustil jeden z nich, údajně z rodinných důvodů. Pod těmi si představuji telefonát jeho matky, která právě zhlédla záznam z jejich koncertu, že pokud s tím okamžitě nepřestane, tak přepisuje závěť a mění zámky.

Andrewu Eldritchovi je 64 let a spláchne do sebe stále pár krabek cigaret denně. Já ho za to cením, nicméně do hlasového projevu to asi nepřidá, protože za cca 45 minut koncertu, než jsem šel do prdele, byl slyšet asi tak dvakrát. Oni si toho jsou všichni vědomi, takže zvuk je potlumený na takovou úroveň, že se v něm ztrácí prakticky veškeré aspekty songů, takže z jejich hudby zbyde akorát... nic. Zkoušel jsem několik pozic, ale odevšad zněl koncert, jako když máte nedopojený jack ve sluchátkách. U kapely, která má tři alba a každou z jejich písní dokáže většina fanoušků odzpívat, se tak živý přednes stal takovou soutěží o to, kdo dřív zjistí, jaký track se právě hraje. Návštěvníci se dívali po sobě ve slepé nevíře, jestli slyší dobře. U zvukaře (který by dle mě raději měl na další štace nosit neprůstřelnou vestu) a dokonce i sekuriťáků se stála fronta na stížnosti, rady a doporučení, zatímco já jsem si přehazoval sako přes rameno a šel do ulic někdy v půlce setu u písně, která asi byla Dr Jeep, ale jistej si fakt nejsem. Nemůžu vědět všechno.

// 13. 10. Dermabrasion + Sinks + Whyyes v Underdogs

Když Rory - hlava, ruce, srdce promotérské skupiny Aww Man - touroval po Evropě se svojí bandou Alpha Strategy v důsledku vydání desky, štafetu hostování všelijakých parapunkových kapel přebrali Hluch Crew, takže bylo pořád na co si jít skočit. Hvězda se nám ale již vrátila z cest (trochu starší a hubenější) a po městě tak začaly přibývat barevné plakáty hned na několik jeho akcí. První byla pro mě neznámá trojice kapel, v jejichž čele stála kanadská gothic-punková dvojka Dermabrasion, která, jak se předtím někde zmínila, pořád nedokáže uvěřit, že jí někdo zařídil koncert v Česku.

Celá akce opět následovala můj milovaný formát Aww Man koncertů, se kterým bych se již neměl tolik opakovat, ale jen zběžně: fstup dvě kila, lidí tak akorát, průměrný věk už pomalu takový, že tam platim za fotra, nikdo se nebojí tančit před pódiem sekundu po začátku setu, ačkoli kapelu nezná. Pure love.

První vystupující, tuzemští Whyyes, působili sympaticky nejistě, za čímž mohla stát i skutečnost, že se nechali na vlastní žádost před koncertem na stagi jednotlivě požehnat od Roryho, i fakt, že v hledišti bylo dle všeho mnoho jejich známých, kteří je přišli podpořit, jako by se jednalo o jejich první koncert. Přitom kapela již funguje nějaké tři roky a hraje velmi použitelný a vyspělý shoegaze bez instantních nástrojových atrakcí. Je mi jasný, že nemůže být jednoduché hrát tenhle žánr, kór s ženským zpěvem v zemi, kde existují či existovaly kapely jako Manon Meurt či Core Belief, ale myslím si, že by se klidně mohly všechny tři někdy postavit na jedno pódium, aniž by se některá nad jinou vyvýšila a já se tak mohl spokojeně roztéct. Snad akorát bych se nebál tomu vokálu střelit do hlasu nějakou ozvěnu, ať je to ještě trochu zasněnější.

Ale možná to tak bylo dobře, že jsem ještě nebyl úplně ukolébaný, protože následní Sinks z dřímoty buděj kopancem. Já nějak nechápu, že jsem je viděl poprvý, protože tohle je kapela s šílenym potenciálem roztřískat pódium před libovolným interpretem natolik, že lidi můžou zapomenout, na co vlastně přišli. Je to taková kytarová garáž s velmi agresivním zvukem i projevem s kytaristou - zpěvákem, jehož hlas jde hodně za Cobainem a vizáží i chováním dost upomíná ty pomilováníhodný sedmdesátkový zmrdy typu Iggy Pop nebo Robert Plant. Hudebně je to špinavej pojezd, kterej by v pohodě zkotlil i libovolnej hospic, natož ten večer Underdogs. Paráda.

Na Dermabarasion jsem pak měl už z větší části vyměněný krevní oběh za vinný, ale vůbec to nevadilo, protože tyhle gótoviny fungujou na dost čitelných rytmech a melodiích, které ústí v tanec tak nějak přirozeně. Mělo to dobrý odpich a kapela byla správně netečná, přičemž největší přidanou hodnotou bylo, že basistka/zpěvačka hrála na svůj nástroj občas takzvaně na Abbatha, což jako kariérní volbu nechápu, protože z toho bolej stehna po půl minutě jak prase (viz PTSD z redakčních srazů). Nádherně to ten večer, v pátek třináctýho, hrálo, dobře se podiskutovalo s novými i starými známými a i ta tramvaj domů pak jela tak akorát načas. Akorát do jejích dveří jsem vešel až na druhej pokus no.

// 18. 10. Saturnus + In the Woods... + Foreshadowing ve Futuru

Z určité potřeby reportážní povinnosti jsem se na tenhle důchoďák rozhodl jít podívat, ale nechtělo se mi, strašně se mi nechtělo. Jak Saturnus, tak In the Woods... jsou kapely, jejichž metalový zvuk je zamčený v časech minulých a tam je mu dobře, čert vem objektivní hudební kvality. Bylo mi nad slunce jasný, že ten večer bude nesnesitelná strejcovina plná digitálních foťáků z roku 2005 v rukou plešatejch vousáčů, ze kterejch táhne birell, protože jsou autem. Ale co už, předsudky jsou od toho, aby se potvrzovaly a stejně jsem ten večer měl hovno co dělat, pojďme si trochu ublížit.

Jasně, koncert musí zahajovat pět minut předtim, než končim v práci na druhý straně města, gratuluju, takže z Foreshadowing jsem neviděl ani notu. Koncerty mají začínat po zprávách kurva, v osm a vůbec mě nezajímá, že Saturnus musej mít čas na svůj dvouhodinovej set, aby skončili do půlnoci. Koncerty maj trvat max hodinu. Nehodlám o tom diskutovat. Takže Foreshadowing super, kytary hrály dozajista dobře, zpěvák určitě zpíval, dávám 7/10, ale mentálně si přidávám dva body za to, že si projekt již v názvu určil svoji roli věčné předkapely.

In the Woods... jakoby se rozhodli naplnit všechny moje katastrofické scénáře hned v úvodu. Prvně jsem si teda vůbec nezkontroloval, že ty In the Woods..., který já znám a svého času jsem je docela sjížděl, už technicky neexistujou. Z těch tam zbyl jenom bubeník Anders Kobro. Všechno ostatní jsou nějaký dědicové, kteří tu kapelu zrestituovali nejpozději v roce 2018 a rozhodli se těžit zejména z jejího progresivně hejkavýho aspektu. Paradoxně k tomu však vizuálně napověděl pouze devětadvacetiletý kytarista Kåre André Sletteberg, který působil jako na poslední chvíli sehnaný bedňák zastupující skutečného člena kapely. Zato zbytek bandy byl zcela očekávaný sraz "mužů v nejlepších letech", kde zejména Bernt Sørensen za druhou kytarou působil, jakoby si odskočil od pletacích jehlic.

Ze začátku se jim to nějak celý pletlo dohromady. Měl jsem pocit, že kytary nestíhají bicí nebo naopak, vokál to taky nějak nechytá, přičemž u těch kapel, co si hrají s progresivitou nikdy nevíte, jestli to není nějakej hovadskej záměr, ale spíš bych řekl, že ne, protože současní In the Woods... jsou hudebně vlastně velmi enslavovsky přístupní. Bardské vystupování zpěváka Bernta Fjellestada je sice příšerně na loket, ale bez problému dá čisté pasáže a překvapivě velmi dobře i ona blacková rezidua, která v kapele ještě zůstala. Ta byla pochopitelně nejsilnějšími momenty celého vystoupení, které zcela pochopitelně kulminovalo titulární písní ...in the Woods z debutového alba Hearts of the Ages. Pokud mě aktuální zvuk kapely kdovíjak během vystoupení nebral, musím ale říct i B a to, že jsem si docela užil takovou zvláštní rodinnou atmosféru celého koncertu. Jakoby se hrálo tak nějak pro radost. Futurum nebylo ani náhodou zaplněné, tak jak by mohlo být, průměrnej věk tam byl cca o 15 let vyšší než věk, ve kterém by se dle mě měly odebírat voličské průkazy, ale asi i díky tomu po celou dobu koncertu vznikalo takové roztomilé pojivo mezi publikem a kapelou. Ta měla v očích neskrývanou radost z reakcí a přízně, které se jim dostávalo a zjevně jim to dost vlejvalo krev do žil. Mělo to fakt hezkou atmosféru. I když hráli píčovinu.

Saturnus oproti nim mají výhodu v tom, že poctivej doom metal stárne nakonec přeci jen podstatně pomaleji, takže i dle dnešních nároků mají jejich písně skladatelsky hlavu, patu a dokáží pořád vtáhnout. Ten večer jim navíc dopomáhal ještě vynikající, hutný zvuk, který dal vyniknout už v první písni důležitým klávesovým motivům. Po třiceti letech ve službě by mohlo hrozit, že se bude chtít tahle značka někam posouvat do větší hudební šířky, ale kdepak, pořád je to pomalá, těžká zkáza, kde se chytře a úsporně pracuje s konjunkcí nástrojů šesti členů. Pojivo mezi publikem a kapelou zůstalo zachováno, působilo to opět jako takové rodinné shledání, nicméně tentokrát jsem se do toho zanořil i hudebně a v závěru jsem sám sebe překvapil, že houpu hlavou podstatně níže, než jsem si před začátkem sám se sebou domluvil. Na merch jsem se pak pro jistotu nedíval, protože ony ty kapely si taky mohly navymejšlet ty dlouhý sety, protože věděly, kolik během toho vychlastám piv a pak jsem celý naměkko, mávám kolem sebe penězma a druhej den ráno je pak spousta lidí bohatších a já chudší.