Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Satyricon - The Age of Nero

SatyriconThe Age of Nero

Sarapis30.9.2009
Zdroj: mp3
Posloucháno na: mp3 player Philips, PC + bedny
VERDIKT: Ano, i v jednoduchosti je síla a Satyricon tuto známou premisu úspěšně převádějí do praxe. Nemám co bych víc dodal, má kůže je chladná…

Už je to vlastně rok, co mají norští kovotepci Satyricon venku album „The Age of Nero“. Nabízí se tedy otázka, jestli má smysl ještě psát recenzi, když jich je všude po internetu i v tištěným médiích habaděj. Odpověď nechám na vás, já si tento článek jaksi nemůžu odpustit. Koneckonců nikdo z redakce se k albu na našich stránkách ještě nevyjádřil.

Předně musím říct, že k hudbě této kapely mám trochu nevděčný vztah. Ač už jsem se mnohokrát měl k podrobnějšímu poslechu studiové tvorby Satyricon, dodnes mám naposlouchané (a oblíbené) jen album „Volcano“ z roku 2002, jinak je to z mé strany dosti chabé. I vysoce ceněná deska „Now, Diabolical“ (2006) mi (snad kvůli všeobecnému nadšení a přílišnému humbuku) proklouzla mezi prsty, ale tentokrát jsem si řekl dost! Singl „Black Crow on a Tombstone“ mě dokopal k tomu, abych se na poslední desku Satyricon podíval pěkně zblízka. Sice mě to opět trvalo víc než půl roku, než jsem se konečně rozhoupal, ale vzhledem k mému vztahu k této kapele je to ještě docela úspěch.

Song „Black Crow on a Tombstone“ mě chytl hned napoprvé a prakticky totéž se dá říct o celém albu. Často to bývá tak, že nadšení z prvního poslechu postupně opadá a album nakonec skončí jako nepravidelný společník „jen aby se neřeklo“, ale v případě „The Age of Nero“ to tak určitě není. Hudební výraz jednoduchosti a údernosti, k němuž Satyricon došli během několika let velkými kroky od atmo-blacku, má mnoho svých předností a nenápadných rafinovaných prvků, které z něj dělají trvanlivou záležitost. Na to, abych zjistil, že kapela se od předešlého alba daleko neposunula, mi stačil jen zběžný poslech „Now, Diabolical“, ale protože jsem na tom s její diskografií tak jak jsem, je mě to celkem jedno. Prvořadá je kvalita a ta je na tomto albu ve vysokých hodnotách. A to se můžeme bavit o kvalitě produkce, instrumentální prezentace i hudebního materiálu, s nímž Satyricon pracují.


Každá skladba je představením muzikantských zkušeností a skladatelského zrání, které nikdo nenajde jen tak povalovat se na cestě. Kytarové riffy jsou sice jednoduché (místy i docela primitivní), ale výsledek zní plně a šťavnatě a nic mu nechybí. Aranže skladeb jsou nenápadné, ale na jejich funkci to nemá vliv (na vliv rostlináře už vůbec). Příkladem může být decentní klávesová výplň v „titulním“ riffu „My Skin is Cold“, využití dechových nástrojů v „Den Siste“ nebo harmonické zdvojení kytar v „The Sign Of The Trident“. Na desce je toho samozřejmě daleko více, na druhou stranu album nestojí pouze na aranžích. Kapela předkládá poutavé melodie a rytmicky zajímavé riffy, které realizované v masivním hutném zvuku, razantní rytmikou a nekompromisním Satyrovým štěkotem nabývají všech atributů důležitých pro získání potřebného živočišného tahu na bránu.

Jednoduchý neznamená nutně prostý a nudný a Satyricon se daří na tomto tenkém ledě pohybovat bez potíží. Z poslechu mám dokonce pocit, že jim tato poloha naprosto vyhovuje a nejraději by v tomto stádiu zůstali co nejdéle. Jenže to by se jim mohlo časem vymstít, což ostatně kontroverzní ohlasy na „The Age of Nero“ potvrzují. Na stylovou fixaci asi nejsou fanoušci kapely zvědaví, mně osobně to však příliš nevadí. Pokud budou Satyricon přicházet se stejně silnými alby jako je „The Age of Nero“, o moji přízeň určitě nepříjdou (no, přízeň…).


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

asphyxia / 30.11.21 12:23

To mám radost, že zrovna pod tímhle albem se rozvinula takováhle diskuse o přístupu k psaní, kterou shodou okolností vedeme s Lomikarem už asi od roku 2016. Při poslechu Kwade Droes minulý týden v noci při cestě domů jsem si zrovna říkala, jestli a jakým způsobem bych byla schopná někomu druhému popsat, jak to zní. A při pokusu pojmenovat to jsem upřímně tápala prázdnými rty. Pro mě podstata toho, co chci od hudební recenze, je přiblížit danou hudbu čtenáři, ať už jakýmikoliv prostředky. Obkreslit ji slovy. Victimerova recenze mě potom o to víc potěšila, nakolik naplnil nelehký úkol vytvarovat prožitek z poslechu takovéhle sonické anomálie do slov; a nakolik skrze jazyk, jaký zvolil, ukázal, jak ta hudba "vypadá". Rozumím očekávání čtenáře, že při čtení jde primárně po rychle identifikovatelných tagech typu žánr, příměrech k jiným kapelám nebo pokusech zasadit album do specifické hudební rodiny či období, které mu pomáhají okamžitě se zorientovat. Ani jeden přístup nevylučuje druhý, pokud jsou podpůrné při cestě vystihnout hudbu, jak jen je to možné. Nicméně u komplikovanějších či komplexnějších tvarů je podle mě nezbytné až za vrstvu faktografie, do lóru imaginace, sáhnout, protože běžné reálie prostě nestačí. Victimerův styl pak ve výsledku nevnímám jako upocenou snahu o verbální exhibicionismus, ale naopak mi pomohla pojmenovat bizarní kompozice neuchopitelného charakteru, kompozice ze světů nehumánních a (kdybych použila slova strýčka Lovecrafta) vymykajících se popisu. Takže díky!

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky