Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Deváté studiové album Satyricon volající po hloubce výzvy vnímání vlastní hudby. I tak by se asi dalo volně přeložit poslání právě vydané novinky Deep Calleth Upon Deep. Pod ní je opět podepsáno tvůrčí duo Satyr - Frost, nově také label Napalm Records a zejména pak důraznější, byť v typických znacích poslední tvorby se pohybující materiál. Novinka, to je black metal. Spojení minimalistické hustoty posledních kroků kapely i prvků, které byly typické pro minulost. Syrovější, přesvědčivější, odvázanější - tak vidím Deep Calleth Upon Deep ve vztahu k předchozím cca dvěma deskám. 

Ta přesvědčivost ovšem přišla až když byla možnost si dát celé album, ne jen letmé útržky z něj. První singl, který představovala titulní skladba, nevyvoval bůhví jaké pozdvižení. Spíš rozpaky. Kolem hlavy mi znovu létala spousta otazníků a v hlavě hlodal stejný záškodník, se kterým si tykám už z dřívějška. Jen jsem si říkal, kdy tohle skončí. Už jsem si totiž v rámci Satyricon zvykl pouze na to, že se to ve mně bude hádat a já se budu ošívat, hledat a nemít, co jsem chtěl. No a kdy že to nakonec skončilo? Právě s poslechem nového alba jako celku. Je až povznášející pocit si říct, jak novinka náramně šlape.

 
Satyr s Frostem se tentokrát více ponořili do černé barvy svých duší a volali po kořenech, jež spojují jejich rodnou půdu s jimi samotnými. Nehledejme ale žádné retro, z lebek vysázené trůny a corpsepainting, ani jiné zpátečnictví. Jen snadno dosažitelné zkušenosti a maximálně využité prostředky. A skladatelskou pohodu, tu především. Ačkoliv se v první chvíli novinka jevila jako sevřená a nezajímavá sbírka písní bez výraznějšího momentu a tolik potřebné jiskry, její devízou je semknutost a skladatelské, v počátku jen těžce identifikovatelné, vychytávky. Vemte si například doprovodné vokály (za všechny třeba v The Ghost Of Rome), nebo jemné využití houslí. Vše nastaveno v přísně hlídané a celkový dojem nerušící míře. Zkušeně a promyšleně. A to vše pak album až neuvěřitelně žene vpřed. Tentokrát smekám a chválím, jak si Satyricon poradili s celkovým pojetím nahrávky a hlavně s tím, jak vše pospojovali, aby organismus dýchal. A ten se každým dalším poslechem docela hezky rozhicoval.

Co se týká těch vychytávek, u poslechu jim dost pomohlo vylepšení kvality jinak stále notně zanedbaného zvukového kabátku mp3. Původní kvalitativní hrubá záplata (128 kbps) mohla jen ztěží dostat z nahrávky víc. Až současný, pro mnohé standardní formát, byl s to vyloudit v uších nejedno dosud skryté překvapení a tvůrčí, tolik potřebné koření. A bylo ho třeba. Novinka jimi žije a je schopna povýšit mdlé a nevýrazné na mnohem pozitivnější výrazy. Zmíněnou semknutost pak vnímám jako důležité pojivo dojmu jako takového. Přitom je každá skladba dost odlišná od druhé a něco jako splynutí a vzájemné podobnosti nemusíme mít na mysli. Na tohle bych kladl zvláštní důraz. Deep Calleth Upon Deep je albem mnoha různých pojetí a přitom si zachovává jednu jedinou tvář. A svým finálním výrazem nemá tendenci se ztratit.

A tak se znovu brodím po krk v diabolickém soundu vnitřní pudovosti, zvláštně narezlém přesvědčení, odkud není daleko do hlubokých norských lesů (slyš takovou Black Wings And Withering Gloom) a definování sebe sama propojením minulosti s dneškem. V hloubce, která mě začala obklopovat, se netopím, ale užívám si každé tempo. Polykám každý těžký tón a riff, abych po hloubce nadále volal a hloubku spolu s kapelou znovu našel. Deep Calleth Upon Deep je povedené album, ačkoliv se tak zprvu příliš netvářilo.

Má své charisma, má svou tvář. Není to vratká chůze v neznámých končinách, ale pevný krok v místech, kde jsou Satyricon doma a kde znají každý kout. V mých očích je to album, jehož zakřiklost je jen odrazem počáteční nedůvěry a jehož hlavním rysem je nakonec odhodlání a řemeslná nakažlivost. Zvuková, skladatelská, s aktuálním citem pro věc. Jo, s touhle deskou budeme kamarádi. No..., vlastně už jsme.