Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Aby bylo hned od začátku jasno, dnes je to o rituálem načichlém primitivním black/deathu se starým dobrým thrashem jako kořením. V rytmu bestiality, obskurních skutků a znesvěcení. Tahle kapela, to je bizarní zábava bez velkých technických fines, ale se zvráceným fluidem, podzemním zápalem a atmoškou starých krchovů.

Za jménem Savage Necromancy hledejme trojici z amerického Phoenixu, přičemž za mikrofonem stojí divoká ženština s poetickým a velmi křehkým pseudonymem Diabolical Fuckwitch of the Black Flame. Nástrojové obsazení pak mají na svědomí borci Grand Marshall of Hell a Conjurer of Putrid Desecrations, který z celé sestavy protýral svůj šestistrunný nástroj nejvíce kapelami. Přezdívky jak mají být, (ne)mocné a vtipné. Album Feathers Fall to Flames je debutem souboru, ale úplně nový materiál to není. Už loni v srpnu deska vyšla pod Unpure Records, načež se objevily dvě kazetové edice (Diabolical Summoning Records, Angel of Cemetery Records) a letos se ozvali svou káru stále ostře tlačící 20 Buck Spin, aby kapele sjednali CD a kazetovou reedici. Světlý obal patří první verzi, ten černý znovuvydání. Tolik v krátkosti představení a už se na ten metalový rituál vrhneme plnou silou.

V nabídce nesvaté trojky je ryze primitivní materiál, ve kterém se oplzlé riffy a trocha kláves zle otírají o věřící a dodávají tomu patřičný sexuální podtext. Pan farář není dobrý člověk, jak to hraje na své okolí a ani stará panna abatyše již od dvanácti pannou není a ve svých nestydatých představách zachází poměrně daleko. Pevně uchycené kříže se spolu s hudbou Savage Necromancy protáčí na zdech a poblíž hranic s Mexikem se odehrává správné béčkové představení. Ještě mi k tomu trochu chybí ta povedená grupka hledačů duchů, ze které si svého času hezky vystřelili v South parku. To pomočování strachy se k tomu všemu taky hodí.

666 mrtvých andělů, Pokřtěn kozlím semenem, nebo Nesvatý prapor černé věže - to jsou některé z názvů skladeb alba, které jen stvrzují výše řečené. Takže ano, z tohoto pohledu je to legrace, jak vážně se bere kapela, to je otázkou přístupu každého z nás a hlavně pak jí samotné. Mně je to tak trochu šumák. Materiál alba na mě dělá stejný dojem. Do jisté míry sranda v záplavě správně užitých metalových klišé se za chvíli mění v něco docela obyčejného a pitomého. Savage Necromancy hrají hřbitovní metal, ze kterého se jeho mystika mění v nezřízené rubání starých metalových pravidel. Člověk na to musí mít náladu a chuť si prohnat hlavou kus třaskavé špinavosti. Pak to funguje. Jinak ne.

Ono asi nemá cenu v konání Savage Necromancy hledat cokoli jiného. Prostě se bavit a šířit zlo, protože metal je hudbou pro prasáky a maniaky, jenž holdují pokleslé zábavě. Necelá půlhodinka vyplivne deset skladeb starého metalového umění, sólíček a hororových prvků. Kapela se nebojí rychlých vyhlazovacích temp, stejně jako když potřebuje hodit do placu pomalý zatěžkaný riff, tak to holt udělá. Takto krásně pomalu se rozjíždí věc Gibbous Moon of the Horned God, aby ji po chvíli stejně pohltilo peklo klepaček a kozlí manévry. A ty celkovým pohledem albu vládnou. Feathers Fall to Flames je rychlá a ve své nekompromisní nátuře i přehledná deska. Prašť, uhoď, oprcej. Dobře naboucháno, dopad ale průměrný, nic z čeho budeme padat na zadek. Ale tak to chceme. Ave satan.