Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Sejde z očí, sejde z mysli, praví jedno staré české přísloví a v mém případě to zhruba takhle vypadalo s kapelou Black Tusk, kterou jsem v přehrávači neměl docela dlouho. S určitou mírou nejistoty bych za poslední zkušenost považoval rok 2020, kdy vyšla jejich kompilace Years in Black, která mně ale nijak zvlášť neučarovala, po krátkém čase jsem ji pustil k vodě a od té doby jsem kapelu jako takovou vyhnal z hlavy. Předchozí dvě řadovky – Pillars of Ash (2016) a T.C.B.T. (2018) – jsem obě poslouchal docela poctivě, obě mě nijak neurazily, ta starší mi přišla o fous lepší, ale ani jednu jsem nepovažoval za něco extra. Důvod setrvávat nebyl.

Ostatně zhruba tak dokážu shrnout svůj vůbec dojem z téhle americké formace, která to dál než do druhé ligy nikdy nedotáhla a troufám si tvrdit, že ani nikdy neměla podobné ambice. Když totiž máte v první lize žánru kapely jako Baroness, Kylesa, Mastodon, svým způsobem i Red Fang (jako maskoty), můžete se buďto všemožně snažit je dostihnout (a skončit vyloženě trapně), anebo se prostě rozhodnete hrát jednodušší bigbít pro zábavu, nijak to nehrotit a mít svou druhou ligu jistou. Black Tusk za mě naštěstí jdou tou rozumnou cestou, která respektuje okrajové podmínky, jejich reálné možnosti a hrnou svou zemitou jízdu bez nějakých vyloženě uměleckých snah způsobem, který umí budit sympatie. Když si to všechno sedne, což se tentokrát téměř podařilo, z pozice fanouška lze být vlastně spokojen.

Nová deska The Way Forward představuje kapelu překvapivě čtyřčlennou, přičemž kromě druhého kytaristy v sestavě usídleného už nějaký ten pátek se na pozici basáka poprvé objevuje Derek Lynch, který vystřídal Coreyho Barhorsta (kdysi Kylesa, nyní kdovíco). Pod obalem Briana Mercera, s nímž kapela spolupracuje už delší čas a jehož nijak často se vyskytující práci najdete třeba u Inter Arma (deska Garbers Days Revisited), se ukrývá jedenáct většinou velmi rychlých skladeb pod tři minuty, což vidím jako velkou devízu, protože se nikdy nestane, že by skladba uvízla na mrtvém bodě. Prostě to nestihne. Vypovídací schopnost téhle muziky má svoje limity a pokoušet se o nějaké sáhodlouhé kompozice (dosaďte si čtyři pět minut) mi mohlo nejednomu zlomit vaz.

Celá deska sází na přímočarou jednoduchost, která je velmi dobře nahlodávána druhou kytarou, sem tam vyrážející do sebevědomého sóla a přitom stále sledující jednoduchý groove. Kapela drží směr, drží rychlost, drží pohromadě, vypouští energii ve velkých dávkách a nedělá žádné přešlapy, což je vlastně recept na docela slušný výsledek. Skladby jako Harness (The Alchemist) nebo Dance on Your Grave si dosaďte jako příklad toho, že i s málem a provařenými postupy lze stále napsat song, u kterého si s chutí zatřepete hlavou a upustíte páru denních starostí. V podobném duchu šlape prakticky celá deska a s trochou překvapení to lze říct i o delších skladbách Breath of Life (na Black Tusk neuvěřitelných víc jak pět minut) a závěrečné The Way Forward. Tah na bránu neztrácí ani instrumentálka Ocean of Obsidian, která do playlistu alba zaplula naprosto přirozeně, což se ale nedá říct o skladně Against the Undertow. Tu si dosaďte za slabší kus nahrávky, u kterého se nemůžu ubránit pocitu, jak kdybych sledoval dodělávající postřelené zvíře a nemohl se rozhodnout mezi lítostí a touhou ho dorazit a ušetřit mu další utrpení. Jde ale naštěstí o ojedinělou výjimku, kterou snad nějak přetrpíte.

Pokud k tomu navíc přetrpíte i zvuk, máte můj nehynoucí obdiv, protože pokud jsem schopen připustit, že Black Tusk se v obměněné sestavě a po vícero letech vrací ve slušné formě, totéž ani náhodou nemůžu napsat o té sonické masáži, které se odborně říká mastering. Desku jsem poslouchal v autě na dálnici a tam jakože dobrý, ale na sluchátka coby soustředěný poslech pro recenzi jsem trpěl jako zvíře (litujte mě nebo doražte). V tomhle jsem holt nenapravitelný a nic dobrého ode mě nečekejte – zvuk je bruska zakousnutá do vašich uší a jestli si tohle někdo umí užít ve velkém a nahlas, je za mě hrdina a jednou mu rád přispěju na naslouchadlo.