Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Saxon - Dogs Of War

SaxonDogs Of War

Sarapis12.12.2010
Zdroj: mp3
Posloucháno na: PC + bedny Genius/mp3 player na cestách
VERDIKT: Album „Dogs of War“ je heavy metalové jen svou obálkou a částečně i titulní skladbou. Jinak poctivý hard rock, který své „vnady“ neodhaluje hned na prvním rande. Přátelé kovu asi nebudou spokojeni, ale nejen heavy metalem je člověk živ. Já říkám dobrý!

Nu což, tak si dáme zase trochu toho retra...

Popravdě mě překvapilo, že jsem měl se skousnutím této dvanácté řadovky v diskografii Saxon takové potíže. Jestli jste alespoň prolítli moji recenzi na starší album „Destiny“ (1988), které nebylo fanoušky kapely nikdy vřele přijato, musí vám být jasné, že mně až tolik nezáleží, zda se Saxon drží heavy metalových postupů a ingrediencí, nebo zda se vydávají i do jiných hudebních sfér. Hlavní je, aby to znělo dobře a poutavě a to je pro mě to nejdůležitější měřítko. Jenže u „Dogs of War“ jsem zpočátku tento metr raději nevytahoval. Skladby mi přišly utahané a nevýrazné a kapela jako celek působila unaveným dojmem. Zejména ze zpěvu P. Biffa Byforda jako by se vytratila veškerá výbušná energie, která na dřívějších albech kapely tvořila pevnou součást jeho vokálního výrazu. Ale jak to tak někdy chodí, něco mě k desce pořád táhlo. I když se na albu nerýsoval žádný výrazný hit, všechny skladby s každým poslechem poodhalovaly víc ze svých předností...

Teď se přenesu z minulého času do přítomného. „Dogs of War“ je nakonec dobrá deska. Saxon se zde vydávají do teritoria hard rocku s citelným jižanským akcentem kapel jako ZZ Top, Lynyrd Skynyrd nebo Aerosmith. Počáteční pocit unavenosti vyplývá z poslechové zkušenosti z předchozích (především) heavy metalových alb kapely, ale když si uvědomíte, v jaké oblasti se Saxon pohybují na této desce, tak je zřejmé, že se adekvátně přizpůsobili stylu a prezentují se jako stoicky klidní, pohodoví a zkušení rockeři, kteří už mají leccos za sebou.


Není to tak ale po celou desku. Například úvodní titulní píseň představuje kapelu v její klasické poloze a teprve až následující dění přesouvá Saxon do roviny přežvýkání tabáku za tónů bluesové kytary. Tuto polohu asi nejjasněji zastupuje skladba „Demolition Alley“. Že na albu není výrazný hit, to po pořádném seznámení a pochopení alba také neplatí. Třeba „Hold On“ se do mozku nakonec umí zakousnout s pořádnou silou, byť citace slavného hitu „Since You Be Gone“ od Rainbow je na ní již od počátku nepřeslechnutelná. Závěr desky je pak nečekaně silný díky dvojici skladeb „Give it all Away“ a „Yesterday's Gone“, kterým předchází pomalá a japonským folklórem naťuknutá „Walking Through Tokyo“. To mimo jiné naznačuje, že potenciál Saxon roku 1995 nekončí u jedné či dvou povedených písní. „Dogs of War“ jich má v rukávu daleko víc a i když se teď pomalu dopisuje rok 2010, myslím, že není od věci se k ní vrátit, popřípadě ji zkusit úplně poprvé.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky