Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Panečku, to vám ale leje takhle v pondělí odpoledne. Nejdřív se setmělo, pak zahřmělo a najednou se spustily provazy vody tlusté jako anakondy a teď se tříští v lepším případě o chodník, v horším případě o chudáky chodce. Já mezi nimi naštěstí nejsem, ale i kdyby se to takhle táhlo třeba až k večeru, musím jít ven chtě nechtě. Z okna je vidět jen na pár metrů, jinak šedá clona proudící vody. Netrvá to však dlouho a déšť ustává až úplně končí. Mračna se trhají, slunce zase ukrajuje z posledních hodin své odpolední šichty a v kanálech ustává bublání. Před Flédou stojí červený tourbus Saxon a nemá na sobě ani kapku. A to jsou Saxon z Anglie.

Začátek koncertu je avizován na osmou hodinu večerní a skutečně se krátce po osmé ze sálu ozývají první tóny z repertoáru německé předkapely Ac Angry. Už na první pohled je vidět, že to chlapi nemají na této šňůře jednoduché a musí se prát s nevděčnou rolí dvojky. K dispozici mají jen přední půlku pódia (za nimi kompletní výbava hlavní hvězdy), bicí jsou postavené na boku, aby se tam vůbec vešly a světelný park je hlavně v úvodu vystoupení žalostný. Na muzikanty není skoro vůbec vidět (bílé světlo v kombinaci s párou vytváří neprůhledné bílé kužely), takže mám pocit, že frontman vypadá jako Dave Mustaine. Ale nevypadá a Ac Angry ani nehrají thrash. Produkují nezávadný a bezstarostný hard rock, který se na rozjezd takového večera hodí tak akorát. Hlavní kapela by to musela asi hodně dokonit, aby Ac Angry vynikli. Zvukař to přesto ještě jistí ze zálohy a tlumí sólového kytaristu, takže ho po celou dobu slyším jen slabě (stojím uprostřed a kousek od mixáže, přísahám!).

Klub je slušně zalidněný a jak tak koukám kolem sebe, pokyvování a podupávání probíhá v plném proudu. Jednoduché postupy Ac Angry mají svůj účinek, bubeník jakoby chtěl svou razantní hrou zabránit klábosení v davu a udržet přihlížející na své straně. Refrény skladeb jsou zapamatovatelné, ale bohužel jen krátkodobě. Z odehraných songů "Booze Horse", "It's Good To Be Bad" nebo "Rock 'n' Roller Roller Rolla!" si toho popravdě řečeno moc nevybavuji. Snad jen letmý odkaz starých Kingdom Come (i Ac Angry mají svůj "Get It On", ale ne tak dobrý) a Ramones (v jedné z rychlejších skladeb). A taky mám neodbytný pocit, že se všechny jejich texty točí jen kolem chlastání a prcání. Takže úplně normální rocková kapela! Po čtyřiceti minutách show končí, ještě nezbytná fotka frontmana Alana Costy s publikem a jde se na vzduch.

V pauze si dávám mezipivo od milé obsluhy a koukám, co nabízí Ac Angry & Saxon stánek. Klasika - cédečka, trika, mikiny, plachty, ale také štamprle Saxon (chtěl jsem napsat panák, ale obávám se, že by to bylo špatně pochopeno hehe), podepsané paličky Nigela Glocklera, peněženka a pár dalších nezbytností. Plachta za 250,- je lákavá, ale přece jen nejsem dost "true" na takové věci...

21:06 a intro z nového alba "Sacrifice" se pomalu plíží prostorem. Rozhlížím se a sál je o dost plnější. Odvážím se odhadnout návštěvu zhruba na 400 lidí, ale neostrakizujte mě, pokud je to fela. Těší mě, že nedochází k tlačenici, pod pódiem je doslova pohodlno. Akorát vzduch znatelně houstne a s dýcháním je to horší. Saxon začínají hrát o zlomek vteřiny dříve než se objevují a otvírákem není nic jiného než titulní skladba z aktuální desky. Saxon ji momentálně propagují v Evropě, ale turné Sacrifice Tour 2013 má přídomek světové a Britové se v září ukáží také v Severní Americe. Dá se očekávat, že podíl nového materiálu bude tento večer v setu kapely nezanedbatelný a tato předzvěst se naplňuje. Z alba "Sacrifice" zaznívají kromě intra "Procession" a titulní skladby také "Made in Belfast", "Guardians of The Tomb", "Stands Up and Fight" a "Wheels of Terror". Všechny mají parametry budoucích koncertních jistot, ale čekal jsem, že uslyším i svižnou "Warriors of the Road". Jedním pilířem je tedy nové album, tím druhým je naopak dávná historie a kultovní písně z hloubky osmdesátých let. Jmenovitě "Wheels of Steel", "Strong Arm of the Law", "747", a "Heavy Metal Thunder". Jako přídavek v závěru show dochází na další neméně známé "Denim & Leather" a "Princess of the Night". V hlavní části vystoupení Saxon prokládají nové skladby se starými, až mám místy pocit, že je to takové heavymetalové tři na tři. Osobně jsem se nejvíce těšil na "Crusader" a té se mi také v půli koncertu dostává. Dojem mi z ní ale kazí soused, který se rozhodl odzpívat celou skladbu s kapelou, aniž by znal text a držel melodii. Po karaoke-výkonu si navíc v nedýchatelném ovzduší zapaluje cigaretu...na tajňačku, to se ví.

Saxon působí na pódiu jistě, ale už to nejsou žádní řepami třepající mladíci. Kytaristé Paul Quinn a Douglas Scarratt šetří pohyby a soustřeďují se na hru, zejména Paul je plně soustředěn na své povinnosti, což je například při "Made in Belfast" plně pochopitelné - během skladby hraje na 18-strunnou kytaru (12+6=18). Také zpěvák Biff se na jevišti pohybuje spíše jako důstojný pán. Alespoň v první polovině vystoupení. V druhé části (po bubenickém sólu) je živější a začíná dělat blbiny, takže je větší zábava. Několikrát se úspěšně snaží rozezpívat publikum a má z toho neskrývanou radost. Sympatické gesto předvádí během letité "Wheels of Steel". Fanouškovi v přední linii bere obal stejnojmenné vinylové desky, podepisuje ho a ještě do něj cpe papír se setlistem, který pravděpodobně sebral bubeníkovi Nigelu Glocknerovi. Ten za bicími ani není vidět, ale slyšet je fest. Škoda těch podsamplovaných kopáků - Ac Angry měli přirozenější zvuk bicích. Nejvíce viditelných pohybových kreací předvádí (a vytváří tak dojem, že si vystoupení nejvíc užívá) basák Nibbs Carter, ale to je asi proto, že má z kapely nejmladší kosti.

Večer končí ve 22:50, Saxon opouští za bouřlivého potlesku jeviště po hodině a 45 minutách. Dávám si ještě jedno pivo (opět od milé obsluhy), vyzvedávám bundu z šatny a vzhůru na cestu tichem města s nezbytným hučením v uších. Byl to příjemný večer a nezbývá než poděkovat pořádající agentuře Level B za tuto příležitost. Své sny si dnes večer splnily tři různé generace fanoušků.