Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Upřímně řečeno, o koncert tohoto typu a s tímto složením jsem původně vůbec neměl zájem. Ještě mi ani nevybledl obrázek zesláblého Klause Meineho, který se mi do zorného pole vypálil během koncertu Scorpions, a už se začala řešit možnost zhlédnout zblízka mikulášský plnovous Roba Halforda. Tehdy to se mnou ani nehlo. Utvrdil jsem se v tom, že smutných pohledů do vyhaslých očí stárnoucích hvězd již bylo dost a když už zažít metal, tak jedině s jistotou, že součet věku interpretů na pódiu nebude přesahovat rozpočet indického vesmírného programu. Jenže tu byl jistý nátlak (já vím, že to čteš!!) a v neposlední řadě i slabost a nedůvěra ve vlastní úsudek. Přece heavy metalu v podání čiperných … no nebudu to víckrát opakovat. Tak jsem prostě tady. Nečekám nic a jsem v klidu jako poustevníček ve své ulitě. Přinejmenším do určitého momentu.

Stačilo vejít dovnitř a už jsem se nasral. Lidí jako smetí, fronty po kokot, kontrola, všechno hvízdá, čas běží, vzduch stojí, čekání, mačkání, tlačení, místo piva chcanky za 75, fronta na záchody, fronta ze záchodů atd. A zatím z dálky již Bernie Shaw pěje a show začala… A manažeři ve vipičku hladově počítají prachy, zapalují doutníčky na oslavu a úlisně hladí své plnovousy. Hlavně že holkám za barem nedají ani brigádníka na výpomoc, nechají je kmitat v beznadějném boji s frontami, ať se klidně sedřou. Mor na vás, hamižníci!

Tolik k atmosféře.

Uriah Heep mi bylo souzeno vidět z velké dálky. Sektor stání byl naplněn do takové míry, že další postup mi připadal nemorální. Uriah Heep je stále produktivní kapela, ale už jen vzorek věkových skupin kolem mě napověděl, že bude nutné vytáhnout hračky z bedny pořádně odspodu, aby to tady zafungovalo. A to neříkám proto, že by novější skladby neměly naději na úspěch. Třeba Hurricane z poslední desky je fakt dobrá pecka a kapela ji předvedla rázně s vydatným přispěním výborného bubeníka Russella Gilbrooka. Ale myslím si, že až skladba Rainbow Demon naplnila onu potřebu visící ve vzduchu. Podobně posloužila i hammondami napumpovaná Easy Livin’, která zaznamenala mocný ohlas a i já jsem těm maličkým figurkám vepředu děkoval aspoň na dálku za fajn poslech. Ale když se Mick Box chopil poloakustické kytary, aby se s Berniem Shawem pustili do odlehčené verze Lady in Black, přeneslo mě to švihem kamsi k táboráku u kantýny v lesích, kde přiopilé čundračky halekají do hvězd ááá ááá áááá, aby se pak nechaly oprcat (nebo pozvracet) ve stanu. A bylo po dojmu. Těžko říct, jestli chlapům z Uriah Heep dochází, nakolik tento popěvek u nás zlidověl až zotravněl a ještě těžší je mít jim to za zlé. To prostě nejde. Koneckonců svítilny z mobilů ze všech stran a silný aplaus dával na srozuměnou, že tohle Češi milují. Kdyby zazněla July Morning, jó tak to by pro změnu rozsekalo mě. Třeba příště.

Saxon jsem naživo už jednou viděl. Dokonce z toho vznikl tento text, který bych se nebál vzhledem k jeho stáří označit jako archivní. Soustavně sleduji i aktuální kroky kapely a zejména její poslední dvě desky mám pořád po ruce pro chvíle nakloněné heavy metalové nostalgii. Nejčerstvější nahrávka Hell, Fire and Damnation se tváří přísně a výhružně, ale přes všechna temná hesla a mrazivá témata rezonuje hřejivou žánrovou věrností, jakou si od Saxon slibuje každý konzervativní fanoušek.

Pražský koncert byl odšpuntován stejně jako studiová novinka varovným intrem, po němž následovala titulní hymna. O přestávce jsem zavelel k postupu vpřed a díky tomu jsem se mohl pyšnit uspokojivým výhledem na křižácké bojiště, odkud na mě mělo z bitevní vřavy dolehnout vše podstatné. Něco ale nebylo v pořádku. Skladbu Hell, Fire and Damnation znám a asi jen to mi pomohlo se v ní bezpečně zorientovat. Patrně příliš horlivosti při nastavení reverbu na bicí zmuchlalo zvukový kabát do koule plné přeslechů a dunění a mrsklo ho do kouta, z něhož se jen tu a tam zablýsklo na lepší časy. 

Měl jsem dojem, že z nějakého důvodu zněly nové skladby lépe než ostatní. Madame Guillotine nebo There’s Something in Roswell měly větší šťávu než nářez Sacrifice (to byl fakt bordel, řeknu vám!), přebasovaný zvuk už vůbec neslušel staršímu materiálu. Jak se to někdy během koncertu spraví (jinými slovy - uši si přivyknou), tak tentokrát to nevyšlo. Možná ani Saxon nebyli ve své kůži - publikem vybranou Broken Heroes předvedli ospale a bezkrevně, jakoby s tou volbou ani nesouhlasili. Samozřejmě dostalo se i na zásadní hitovky jako třeba Denim and Leather nebo úplně závěrečnou Princess of the Night, ale přes všechnu snahu se kouzlo okamžiku nedokázalo vymanit z dušného sevření zmršeného zvuku. Kdybych měl vybrat nejlepší momenty a dojmy, tak určitě mezi ně patřily nové skladby a ze starších pecek Heavy Metal Thunder. A taky pohled na Biffa Byforda, který působil jako ztělesnění viktoriánské důstojnosti.

A pak jsem udělal chybu. Šel jsem pro něco k pití. Jinde normální věc, tady tortura. Čekání na láhev vody se protáhlo na celou přestávku, jedna pípa na tři fronty, no to si děláte pr… Když jsem konečně zahnal pekelnou žízeň a vyrazil na trnitou cestu zpátky, všichni už byli na svém místě. To už mi bylo jasné, že jsem ztratil partu i dobrých deset metrů. Záhy se arénou rozeznělo War Pigs a napětí dosáhlo svého vrcholu. Po chvíli se Judas Priest objevili na pódiu a zaujali pozice, hlavně Ian Hill zaparkoval na své místo, aby tam pak jako přikovaný zůstal celý večer. 

Rozjezd zajistil chytlavý singl Panic Attack a hned se projevila nečekaná změna k lepšímu. Z beden už se nelinul guláš, ale slušně srozumitelný mix kytar a rytmiky, nad kterým samozřejmě čněl ikonický projev Roba Halforda. Nad pódiem se poprvé rozjasnila velká projekce a od toho okamžiku už měli všichni celý ansámbl jako na dlani. Masivní symbol Judas Priest se porůznu spouštěl dolů, nakláněl dopředu a zase zvedal ke stropu, to aby nikdo nezapomněl, kdo je tady pánem.

Skladby se střídaly rychle za sebou, jakoby Judas Priest nechtěli připustit ztrátu tempa. Strojově přesný Scott Travis dohlížel na otáčkoměr a přitom neúnavně točil a nadhazoval paličky jako rozený eskamotér. Dvojice kytaristů Faulkner-Sneap diktovala klasické riffy svých legendárních předchůdců s priestovskou důsledností a tolik typickým zvukem, že stačilo přimhouřit oči a Tipton s Downingem byli zpátky a zase mladí. Glenn Tipton je stále součástí kapely, tak nám ho aspoň během Victim of Changes promítli na plátně a bylo to dojemné gesto. Exponovaný a s bílým plnovousem nepřehlédnutelný Rob Halford vkládal všechny své síly do zpěvu a s pohybem to logicky nijak nepřeháněl. Většinu času strávil na procházce nebo v předklonu, takže by se dalo říct, že se tím nijak nevzdálil od průměru své sociální skupiny. Až na ten zpěv, kterým i ve svých dvaasedmdesáti letech dokáže ohromit. V těch nejvyšších polohách už sice bylo potřeba přihodit pár naběraček delaye, ale s tím si natahují dojezd i mnohem mladší frajeři. S rozjetou mašinérií v zádech to fungovalo na jedničku a v těch nejlepších momentech demonstrovalo dění na scéně podstatu ryzího heavy metalu.

Nejvíc na mě zapůsobila epická Victim of Changes, jejíž famózní podání mně vyvovalo to pravé mrazení v zátylku. Podobně silně zafungoval také hit Turbo Lover a když Scott Travis převzal mikrofon, aby se potutelně zeptal, jestli víme, co bude následovat, tak i Painkiller uspal všechny bolístky, které předchozí program ještě nestihl zahojit. V rámci přídavku Judas Priest zavzpomínali na Screaming for Vengeance srostlou dvojicí Hellion a Electric Eye a za příhodného motoristického entrée Roba "říkal si Hurikán" Halforda přidali plyn při kožené hymně Hell Bent for Leather. Vystoupení drhlo jen ojediněle. Třeba v případě zpívání publika, které se zbytečně protáhlo na několik minut. Když došlo na věci z British Steel, taky mě to moc nebralo. Možná v dětství jsem desku točil pořád dokola, ale je to už dlouho, co se jí vyhýbám. Skladbu Breaking the Law mám obehnanou páskou nevstupovat a ani song Living After Midnight cíleně nevyhledávám, ačkoliv musím uznat, že jako závěr celého večera měl svou nepopiratelnou logiku a váhu. O to víc, když se mně pak opravdu podařilo najít otevřenou hospodu a ten living after midnight aspoň trochu zrealizovat. Azyl v Počernickém pivovaru trval asi jen hodinku a cesta k němu vedla klikatá, ale i taková chvilka umožnila vstřebat a spláchnout všechny dojmy, které byly ještě dost syrové na to, abych dokázal odhadnout jejich význam.