Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Po ultradlouhém albu Triangle, které je skvělé, se věci vrací do relativního normálu a Schammasch přichází se "standardní" deskou, i když i tato přesahuje hodinovou stopáž, což dneska nebývá běžné. Ale v tomto případě délka není na škodu, prospívá dílu a šlechtí jej. Opět to není jen tak ledajaká nahrávka bez hlubšího smyslu, ale berme ji spíš jako myšlenkový, atmosférický koncept. Však z minulosti víme, co a jak.

O vyšších ambicích alba je třeba přemýšlet v momentě, kdy v úvodu první skladby jsou vážné tóny klavíru vystřídány tesknou, melodickou seancí zvolna rozevírající paví vějíř ponurých motivů. Začíná z naprostého ticha, pozvolna se rozjíždí a připravuje si půdu pro následující kroky. Vystihuje ji instrumentální skromnost a monotónně se opakující motiv, což má pravděpodobně uvést posluchače do stavu přiměřené hypnózy, aby poslušen rozkazů velebil následné kapitoly. Atmosféra se dá krájet a je to jako zvolna se otevírající dvířka do zámku hrůzy.

Hearts Of No Light má osobité kouzlo, které fanoušci kapely důvěrně znají a rádi mu podléhají. I přes hlubiny, které v sobě ukrývá, je docela přístupné a zdánlivě pochopitelné. Čisté, na první poslech nevinné kytarové linky vytahují na světlo pěkné melodie, ale jejich úkolem není konejšit romantické duše. Pod povrchem jim bublá okultní zájem a spíš je vidím jako podmanivý nosič hlubokých a chytrých textů, kterým pomáhají proniknout k srdci posluchače. Pochybná víra v jejich nevinnost je směšná, protože ve slovech, která nesou, nám padá na hlavu svět bolesti a zklamání. Ale ani ten, kdo textům příliš nerozumí nebo ho nezajímají, nemusí litovat a může se oddat dekadentnímu magnetismu kapely, protože Schammasch dokáží stvořit opravdu silnou atmoféru. Velmi zdařile kombinují filosofický hypnotizmus s divokými úseky metalové řežby, která má nejblíž k blackovému zvěrstvu. A protože lidé jsou různí, co platí na jednoho, u druhého skončí fiaskem. Komu drsnější pasáže, ze kterých zní mocné sbory přesvědčivých psychologů, moc nevoní, toho třeba potěší instrumentální plochy s psychózou neznámých procedur. Pomalý, tichý šelest činel se objímá s upejpavými tóny kytary a vzniká tak aura nejistoty, ve které nic není předem jasné a dané. Realita levituje kdesi v prostoru a zde leží srdce této desky. Musíte ho najít a pak si zvolit jednu z mnoha cest, které snad povede k vaší duši.

Možná zjistíte, že vás oslovují motivy psychotické na první poslech. Takový výron neškodného šílenství jsem objevil ve skladbě A Paradigm Of Beauty. Uvádí ji hodně divně znějící kytara, která je snad vytepaná z plechu. Skladba má sílu, ale nejvíc překvapí tím, že Schammasch v ní na chvíli sundávají masku nepřístupných kněží a vžijí se do role příjemných rockových bardů. Druhá část skladby je prostě úplně jiná než její začátek, pohodová a normální. Tato schizofrenie mě baví a ukazuje široký záběr kapely. 

Hezký, hřejivý obal, ve kterém se album ukrývá, jen posiluje jeho monumentálnost a ponurý majestát. Tato temná vznešenost je nakažlivá a tlačí naše hlavy pokorně dolů. I přes tuto podřízenost nejde neobdivovat krásu skladeb, které jdou s dekadencí ruku v ruce. Schammasch své dílo opět vynesli nad horizont průměru a usadili jej do řady předchozích silných alb. Hearts Of No Light je výborným rozloučením s loňským rokem.