Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Nevím, jakou metu si švýcarští Schammasch zvolili, ale zatím to vypadá, že každá řadová deska ponese o jeden disk více. Dosavadní posloupnost tomu zatím plně nasvědčuje, jelikož debut byl jednodiskový, minulé Contradiction se skládalo hned ze dvou částí a letošní aktuální kousek Triangle je už dle názvu rozdělen na tři ucelené části. Nápadů je patrně mnoho a materiálu ke studiu tak rovněž. Níže se dovíte, nakolik je taková nahrávka zdařilá.

Už dříve jsem tvorbu skupiny přirovnával k ikonickému spolku Triptykon, případně ke spřízněným Dark Fortress. Dnes si ještě přihodím podobnost s Mal Etre a známějšími Secrets Of The Moon (v období Seven Bells). Zajímavostí je, že všechny čtyři zmíněné kapely pochází z Německa nebo Švýcarska, zřejmě tedy jde o jistý rukopis a otisk daných lokalit. Ostatně i původ skupiny Schammasch výmluvně hovoří o muzice jako o díle tvořené spíše krajinou. Jenže ta inspirace a otisky uvedených jmen jsou jako fosílie v galerii. Každý je obdivuje, kochá se jejich majestátností, ale nedotýká se jich. A právě poslední informace v předchozí větě je zjevně porušována. Kapela totiž ohmatává ojedinělé kousky, přičemž z nich nasává energii, kterou tak možná i nechtíc následně otiskuje do své hudby. Po stránce zvukové, skladatelské i té atmosférické jde jednoznačně o nepopiratelnou podobnost. Trochu škoda, ale komu okatá inspirace nevadí, může být zaručeně příjemně překvapen.

Už vzhledem k počtu disků alba je asi jasné, že půjde o velký kousek, který dát na jeden zátah bude zároveň i rébusem. Ale kdo má luštěniny v oblibě, rád si s takovým hlavolamem pohraje. Do karet příjemně nahrává délka jednotlivých dílů, která je vždy téměř stejná, konkrétně lehce přes půl hodiny. Samy o sobě tvoří pevně stojící jednotku, která obstojně poslouží jako svébytný materiál. V hromadném šiku pak působí víc dominantně a monstrózně, přičemž přichází na řadu jen samotný rozbor a rozklad na jednotlivé díly. Obezřetnost se vyplácí a v případě takto pojaté desky určitě dvojnásobně (nebo trojnásobně?). Není totiž snadné kousnout jedno album na první dobrou od kohokoliv ze zmíněných vzorů, natož pak trojalbum podobného ražení. Chce to klid, čas a soustředěnost, čili atributy, které současným fanouškům citelně chybí. Když odstrčíte pracovně-domácí povinnosti a někdy kolem půlnoci si konečně najdete chvilku pro vytoužený poslech, prostor pro bádání je váš.

První dvě ramena trianglu jsou vesměs totožná. Zádumčivá hudba s rozsáhlými kompozicemi převážně se motající ve středním tempu s monotónními čistými zpěvy. Uff, tak teď jsem si vystřílel náboje… Trochu odlišná je však třetí část, která se nese z devadesáti procent na instrumentální vlně. Skoro bych řekl až obřadně vyznívající muzice s tajnůstkářským nádechem ambientu. Rituální tlukot, chorály beze slov, tajemné dunění, citlivé tempo. Určitě příjemně pojatá muzika, která Schammasch celkem hezky vystihuje a ukazuje tvořitele v dobrém rozmaru. Zde je cítit silná stránka, ale rozhodně bych na ní nestavěl celé album, natož tvář kapely, což jsou si i autoři dobře vědomi, takže konec alba dobře rozčísnou návratem k zajatému temnému metalu, když to řeknu takhle tupě. Zbytek a stěžejní část songů (celého triumvirátu) je pak náležitě znepokojivý.

Líbí se mi, jak kapela pracuje s vokály (taky se na desce objevilo hned několik hostů), kde jejich barva je hodně rozmanitá a poplatná atmosféře konkrétní skladby. Právě variace hlasových poloh je něco, co působí vcelku netradičně a ojediněle a zároveň dává vlastní xicht celé kapele. Určitě si ty momenty oblíbíte, pokud se vám podobná avantgarda hodí do krámu. Co však šilhá, jsou kytary, jejichž zvuk je hodně podobný právě tomu od Toma Gabriela (eventuelně Victora Santury). Ale to už je element, který si s každým hraje jinak. Někomu navodí příjemné mrazení, jiný jej zavrhne pro jednoznačné plagiátorství. Já bych to určitě neviděl tak černě (ačkoliv je muzika sebetmavší) a zbytečně celek neodsuzoval. Už z hlediska množství složeného materiálu si Schammasch zaslouží uznání. Nakolik pak celek působí silně, už je však věc druhá. Osobně bych dílo nepochybně proškrtal a zkrátil. Stejné myšlenky mne provázely už v případě desky minulé, což by mělo být trochu alarmující. Jde totiž o to, že přes všechnu tu snahu znít záhadně a vzrušivě se vytrácí moment zaujetí. Roztahané nájezdy, dlouhé mosty, někdy až zbytečná sóla… to jsou chvíle, kdy člověk oddychuje s nulovým zaujetím.

Tím se dostávám k tomu, že se náplň celkem tluče. Na druhou stranu díky rozdělení desky na tři části to není zas tak velké minus. Ovšem hodláte-li sjet všechno na jeden zátah, bude to nejspíš těžkopádná jízda. Ale nebraňte se, ten zážitek za to zase stojí. Sice vás to neschvátí jako nervózní mrazení s letošními Terra Tenebrosa, ale na nějaký ten záchvěv taky dojde. Triangle je více okultní a mystické album a své kouzlo a osobité fluidum jednoznačně má. Jen potřebuje trochu střídmější péče. Kapela by do budoucna měla udělat jedno album plné silných songů, takhle sice hezky maluje kontury tajemné atmosféry, ale zároveň si nechává utíkat příběh a spád děje.