Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Pořízek Frederyk Rotter je nejen poměrně aktivní muzikant, ale rovněž aktivní vydavatel švýcarských kapel. O tom už jsme tady psali. Psali jsme taky o tom, že původně metalové zaměření se postupem času rozrostlo do šíře (jako bych ten příběh už někde slyšel) a vedlo k rozdělení labelu na dva celky. Ten metalový a ten jiný. A právě na tom jiném letos v lednu vyšla nová deska kapely Scratches, která mě svou atmosférou naprosto dostala. Je v tom určitě vydatná porce momentu překvapení, ale je v tom i taky něco dalšího. Trvalejšího. Doufám.

Scratches jsou z Basileje a kromě aktuální nahrávky mají v kapse desku Fade tři roky mladou. To je vše. Fade jsem nedoháněl, i když díky bandcampu to není problém pro kohokoliv kdykoliv. A co můžeš udělat kdykoliv, neuděláš nikdy - staré židovské přísloví. A … a funguje to.

Co je na Scratches tak zajímavé? Jednak atmosféra desky, jednak hlas Sarah-Marie Bürgin, jednak zvláštní pocit melancholie, která to všechno prostupuje. A s tím vším spojené texty. Řekl bych tak trochu Asaf Avidan - náladou, barvou hlasu, prostě tak. Ono zařadit Scratches žánrově, to je na vylámání zubů. Alternativa v tom pravém slova smyslu, bez lámání přes koleno. Nálada do blues, ale s klasickým blues společného nic nebo velmi málo. Filmová hudba spíš na papíře. Trip-hop pro hipstery. Anebo klidně něco jiného, jak kdo chcete. Je to totiž úplně jedno. Důkaz? Zkuste klípek...

… takže jasno?

Scratches nespěchají a zdánlivě ani moc nevymýšlí. Někdy muzika dokonce připadá neustále se opakující smyčku jednoduché rytmiky s elektronickým pozadím a veškerou pozornost přitahuje zpěv. No vlastně třeba hned první skladba nebo bezvadná věc Beautiful. Jakoby se nedělo skoro nic. Jakoby pozvolna tekla voda v řece a veškeré lidské osudy brala s sebou. Nedůležité, zaměnitelné, pomíjivé.

Při poslechu Before Beyond cítím velkou samotu, tu osobní i všeobecně lidskou. The Crow & The Sheep za všechny. A vlastně tuhle desku nejraději poslouchám sám. Vzbuzuje ve mně zvláštní intimní pocit, takovou náladu, kterou člověk nechce sdílet, ale kterou si vyloženě užívá, protože v něm cosi osvobozuje, uvolňuje, rozpouští. A odnáší pryč.

Další věci moc neřeším, takže recenzi přebírejte, jak umíte. Muzikantsky nic velkého a objevného nenajdete. Tohle album není o výkonech a progresi, i když někdy mě jeho hravost (i ta tam je) dokáže příjemně povzbudit a nakopnout. Třeba během What a Waste. Není ani o nafouklých sděleních a velkých slovech, která většinou maskují (marně) prázdný obsah. Působí skromně, nenásilně, ale maximálně poctivě. Muzika jako smysl sám o sobě, příčina i následek současně.