Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Jméno kapely Agos se jeví jako poměrně nové a dosud mnohým jistě neznámé. Však teprve nedávno vyšlo první velké album Aonian Invocation, které se stalo ve výsledku druhou nahrávkou kapely (předcházelo EP Irkalla Transcendence z roku 2015). Jenže zkušenosti má jediný člen skupiny nemalé. Van Gimot totiž blackmetalové kolbiště obráží od roku 1994, kdy dal dohromady formaci Carrion, kterou zanedlouho přejmenoval na Virus Of Koch. Tato kapela byla naposledy studiově činná v roce 2015 a tak se zdá, že Agos je jejím volným nástupcem.

Pro pochopení hudby, kterou tenhle jednočlenný projekt nabízí, je dobré si dát do souvislostí zemi původu. Tou je Řecko a právě tento kraj se do hudby podepsal více než zřetelně. Jde především o specifické melodie a zvláštní tajuplné nálady, které se v desce ukrývají. Lze to s trochou opatrnosti připodobnit k tvorbě takových Rotting Christ. Ale musíme brát v úvahu, že výraz Agos je trochu někde jinde. Styčné body se zmíněnou kapelou lze vyčíst právě v typicky helénském pojetí melodií, které lze pozorovat například i u Naer Mataron či Aherusia. Ale Van Gimot dodává do svých písní notnou dávku death metalu, která výsledek staví do hutnějších poloh. Tomu dopomáhá i velmi těžký zvuk, který dělá z nahrávky zádumčivější záležitost.

Je dobré ještě zmínit okultní stránku nahrávky, neboť se celá motá právě kolem prastarých sumerských kultur a dávných starořeckých mytologií. Ke zvýraznění tohoto zaměření se zde nachází několik pasáží, které jsou právě čistě folklorního rázu. Respektive jde o takové ambientní rituální vzývání. To přichází celkem vhod, neboť vedle dusotu black/deathových postupů jde o příjemné zpestření, co poslech patřičně oživí. Zároveň tím vytrhává desku z šedosti a staví ji na výraznější světlo. Lovci mystických metalů by tak měli být určitě na pozoru.

Jak asi již vyplývá z napsaného, hudba Agos ukrývá celkem pestrý materiál, který dokáže omámit svou melodičností. Zároveň však nečekejte nějaká veselá vystoupení a radostně působící hrátky. Ta muzika je vážně poměrně těžká a hutná, ale umí nabídnout zajímavé nápady. Během přehrávání se vám to třeba bude zdát skvělé, jelikož ono to tak vlastně je. Prostě nebudete mít potřebu něco konkrétního vytýkat a když už ano, pak to bude stejně střípek, nad kterým lze mávnout rukou. Jenže pak si pustíte oblíbenější desku od jiného interpreta, která vás vždycky dostane. V tu chvíli Agos zapadne kamsi do pozadí. Je to určitě dobré album, kterému nic nechybí. Má skvělý nápad, pěkné pojetí, výpravnou strukturu a prostě se během poslechu nenudíte. Ale obávám se, že čas nahrávku nemile sejme do zapomnění. Podobné produkce je totiž ve světě tolik… ať už jde o stejně kvalitní, či hůře nebo lépe zpracovaný materiál. V každém případě teď a tady Aonian Invocation funguje výborně a zkuste si jej aspoň párkrát užít.