Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Sejd - Ben & Hjärta

SejdBen & Hjärta

Symptom31.10.2018
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC / Creative GigaWorks T40 / Beyerdynamic DT 770 PRO 32 Ohm
VERDIKT: Vystřelit do světa hudby post-rockový blafák se podle mě kapele nepodařilo, ale není vyloučeno, že právě vás si deska svým étosem získá.

Ben & Hjärta je vcelku průměrné post-rockové dílo, které se do plusových hodnot dostává především díky dotažené produkci. V úvodní skladbě Storm & Stiltje se pánové osmělili k malé vokální vsuvce a stojí za zvážení, zda do budoucna nedat hlasu více prostoru. To samé platí i pro dechovou sekci, která by na větší ploše mohla přispět k výraznějšímu profilu kapely. Na své druhé desce, které před třemi lety předcházel eponymní debut, se mladý švédský sextet vydává ve svých šlépějích bez výraznější snahy zastínit předchozí tvorbu nápaditějšími kreacemi. Na druhou stranu Sejd vytvářejí příjemnou kulisu všednodennosti a i ta má na světě své místo.

 

Sejd dokáží v posluchači probouzet různé emoce a mohou plnit funkci dobrého společníka k rozjímání nad uplynulým dnem. Hudebně bezezbytku naplňují literu post-rockového žánru. Pravé poslání němého rocku, tedy vytvoření takové atmosféry, která strhne všechny opony a pustí svěží vzduch do posluchačovi zatuchlé duše, se daří zahrát tak napůl. Svým hudebním vyjádřením se kapela drží při zemi a byť svým nástrojům rozumí, chybí tomu rozlet, který by vyústil v průsečík emocionálního blaha. Za ohýbáním zvukových možností stojí běžné kejkle, jakými jsou nekonečný sustain elektronického smyčce, tremolo picking a krabičkové kytarové efekty.

 

Souhra kapely a úroveň interpretace je dobrá. Způsob budování kompozic nevybočuje ze zaběhnutých standardů a nezasluhuje zvláštní pozornost. Jak deska plyne, přináší okamžiky štěstí zahrané na notu radosti i pocitů sklíčenosti. Ve svých nejsilnějších momentech je utlumená v rozvláčné naléhavosti šesté Brevet I Havet. Jako předzvěst erupce pak působí sedmá Spasm, při které blána šroťáku dostává pěkně vířivou masáž. Houpavá matika Dipsomani šlape a baví od začátku do konce. Nálada titulní skladby Ben & Hjärta je zakletá v rozpitých tónech ambientní devadesátivteřinové mezihry, ze které si odnáším jen pocit jistoty, že podobné náladové plochy jsou zřejmě platnou součástí každé správné desky.

 

Post-rock je o náladě, kterou napěchujete mezi řádky. A pokud chcete překvapit, měli byste tam dostat ještě neočekávané přesahy do jiných žánrů, což se zde neděje. Nechci znít jako pesimista, protože na desce Ben & Hjärta je co ocenit, ať už jsou to malé finesy nebo specifická atmosféra. Jenže když má člověk naposloucháno, hned tak něco ho na krovky nehodí… Netuším, jak dovedně se kapela prezentuje v podmínkách živého vystoupení, ale ze studiového záznamu místy čiší pachuť sterility. Partě muzikantů, která si svou hudbu režíruje po vlastní ose fandím už z podstaty věci, zatím však z aktuální tvorby necítím tu sílu, která valí klíny do hlavy. Do příští desky pro mě zůstává potencionálně zajímavý případ Sejd otevřený a loučím se zvoláním: „Viva la DIY!“

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky