Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Vykvetla nám na louce, kam se chodí blackmetaloví floutci vyflusaní z práce v lese uklidnit, nová květina. Postarala se o to dánská kapela Møl a jmenuje se Diorama. A zní přesně tak, jak se na takové louce očekává. Když z černouhelného základu vyvěrá dost shoegaze vystínovaných melodií, barevný podzim a čisté vokály, jsme zpátky na tom správném místě, kam nás už v minulosti vylákaly kapely jako Alcest, Lantlôs nebo Deafheaven. A není nic snadnějšího, než právě k nim směle přidat i seveřany Møl. Tahle kytka naštěstí není žádná dvoudenní záležitost, která sotva co zasvítí, tak vybledne a ztratí vůni. Vypadá to, že Diorama bude trvalka.

U Møl se v kotli, narozdíl od některých jmenovaných, pořád vaří voda útočného melo-blacku, což se projeví už při letmém seznámení. Když už láska, tak trochu naturální a ne sterilní a naškrobená. Hudba Møl rozhodně není žádná cukrová vata z poutě, i když sladkosti v ní schované jsou moc dobré. Až když přijde ta správná chvíle zjemnit, dá kapela do placu prakticky pokaždé velmi působivý kus melancholie. A pak se zase poslušně vrátí k tomu svému bordýlku. Ten žene v hodně vzteklém módu, někdy je to možná až trochu v křeči, ale tak už se to v tomto ranku někdy nosí. Vzhledem k melodiím, které jsou hned poté Dánové schopni aplikovat, jim odpouštím všechny otazníky, které jsem si u nich dělal.

Teď už žádné nemám. Diorama je povedená blackgaze deska, to si můžeme říct hned. A vzhledem k tomu, že si neodpustím rýpanec směrem k novince Deafheaven, která se naopak nepovedla vůbec, je nové album Møl vlastně ideální náhrada škody spáchané někým jiným. Jinak můžeme tyhle borce brát jako kapelu, která je pořád v rozletu, a tak ještě neměla dost času sama sobě přistřihnout křidýlka. Diorama je teprve jejich druhé album a odkud vítr vane a v jakém prostředí se pohybujeme, to vše je nám důvěrně známé. A je na tom krásné, že i přes jistou ohranost a předvídatelnost se pořád najdou takoví, kteří v tom prostředí umí překvapit. Møl se totiž daří tohle všechno úspěšně ignorovat. Vše je to o nápadach, talentu a daru shůry. A těmto klukům severským bylo naděleno plnými hrstmi. Tak jim to přejme.

Právě v křehčích, melodičtějších pasážích působí Møl neuvěřitelně svěže. A přitom je to tak prosté. Úvody skladeb Photophobic a Serf by si měli nechat rovnou patentovat, na ty se člověk musí chtě nechtě chytit, mají v sobě velké lákadlo. Nebo, když se v Itinerari zasekne riffující stroj a prostor dostane čistý vokál a kytara, která nás zaparkuje zpátky na louku nebo někam, odkud se dá pěkně snít. Tohle si můžu opakovat do omrzení. Jako hosté se na albu objevují dvě dámy. Kathrine Shepherd zazpívá v titulní skladbě a Mirza Radonjica pro změnu v singlové Photophobic. Obě pozvání se povedla, ani jedno netrpí neduhy typu kalkul, snazší přístup těch hodnějších z nás, nic takového. Prostě se tam hodí a tak tam jsou.

Devíza kapely tkví v melodiích, v romantickém vystínování původně rozkmitaných motivů. Pak se Diorama naplno otevře, ukáže jak je najednou free a uvolněné, plné průvanu a dechu bezstarostné nostalgie. Møl zkrátka umí hrát na pocity a v současné kondici je snadné jim podlehnout. Pak je to balzám na duši, který si drží dál přísnou blackovou strukturu, ze které vše pramení. Diorama je deska, která na to kápla v místě, kde už je těžké výrazně překvapit. Já ale výrazně překvapený jsem. Našel jsem si novou adresu, kam je příjemné si zajít pro kus emocemi nabitého strašení. Bát se není čeho, snad jen jedné fotky kluků v barevných košilích. Tam vypadají, že dlouho hledali ve skříni, až ten zapomenutý strýcův šatník z dávných rekreací našli. Asi taky nostalgie...