Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Self Hypnosis - Contagion of Despair

Self HypnosisContagion of Despair

Victimer19.1.2021
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone / TV
VERDIKT: Všechna možná zákoutí doom metalu vymetá dvouhlavá esoterická saň Self Hypnosis.

Self Hypnosis je nová kapela Grega Chandlera, kterou založil spolu s Krisem Claytonem, se svým novým souputníkem z Esoteric. Představovat mistra funerální psychedelie, jehož rukopis a hudební cítění, ve kterém není místo na povrchnost a na danou problematiku se nahlíží okem progresivisty, vědeckého teoretika či v avantgardě vláčeného surovce, je celkem zbytečné. U druhého pána na holení si ale malé entrée pro jistotu proveďme. Kris Clayton působí v Esoteric jen krátce a jeho nejvýraznější příspěvek je třeba hledat v Camel Of Doom, v kapele, kterou sám založil. Ani ona není zrovna doom metalem, kde je všechno dané a jisté. I zde se káže zmar s přesahy, experimentální a překvapující.


Z krátkého verdiktu nahoře lze usoudit, že soukromý poslech alba Contagion Of Despair bude dalším napínavým thrillerem, který vaše vysněné doom metalové odpoledne pošle se vší parádou do kytek. Je to pravda a pokud jste si plánovali sednout na bobek a nechat se unášet dalekými galaxiemi, připravte se spíš na to, že onen bobek se vám možná samovolně spustí do nohavic právě z materiálu, který dvojice Chandler - Clayton dala do oběhu. Oba pánové v Self Hypnosis čerpají ze svých letitých zkušeností a dělají tak ze své nové kapely zvláštní druh doomového prozření, jehož gró tkví ve spojení sterility a emocí.

 


Snadné to není, poutavé a dobrodužné ale určitě ano. Self Hypnosis v sobě mísí doom, industrial, psychedelii a atmosféru, aby dali vzniknout zvláštnímu sblížení odcizení a objetí. Debutové album je hustá, nestálá doomová hmota. Brutálně chladná, ale jsou v ní i místa, kde si může člověk odpočinout a dopřát smyslům nový nádech. Je třeba posílit sám sebe, být víc přesvědčený, silnější, protože jinak je tento důkladný rozbor typickým rozkladem osobnosti, pochybnostmi a vnitřním selháním. Zde si nejde nevzpomenout na Lychgate a jejich tématická alba. Hudbu, u které vás to nutí přemýšlet.


Dalším typickým znakem pro Self Hypnosis jsou vokály. Chce se říct pro oba pány typické vokály. Na Contagion Of Despair plní úlohu diskuze, ostřejší i věcné. Gregův hrubozrnný growling plný brutality a skepse na straně jedné a Krisův křik, jedovatě hardcorový protejšek Gregovy neléčitelné infekce v hrdle. Je fakt, že právě na Krise jsem si v tomto ohledu a v celkové poloze alba musel zvykat, protože jeho jednotvárné halekání je občas dost protivné. Ale to k tomu taky patří...

 

https://www.echoes-zine.cz/files/editor/Victimer/self%20hypnosis%20band%202.png


Self Hypnosis symbolizují težkotonážní hledání ve spárech doom metalu. Hmotu, která se na posluchače valí po dobu 77 minut, aby ho během jeho zvídavých poslechů zadupala do země svou neurčitostí a rozkročením. Je to doom, ale jiný. Neobvyklý, ale zase trochu jinak. Oba autoři jsou jím odkojeni a zkouší další limity svého skladatelství, nové výzvy. Contagion Of Despair je chorý, monotónní, i pokrokově smýšlející materiál. Chrám myšlenkových pochodů a požitků v ruinách samovznícení. Doom, který je někdy situován do role mechanického dělníka v soukolí průmyslového korporátu, jindy zase sobotního tuláka vlastní myslí trávícího žmolky směn v roztřesení na pokoji zapadákova a nastaveného na chuť se rozletět, promluvit si sám se sebou a přitom evidovat změny svých nálad. Většinou dost podivných, což ho příliš neuklidňuje. Doom Self Hypnosis je zákeřná věc. Virus, co se vrací a nahlodává zbytky imunity.

 

Někdy může působit rozmělněně a zmateně, ale je to jen chvilková splašenost, co jej vytrhává ze chřtánu temné proklamace surové hypnózy. Každopádně je to těžce stravitelná záležitost, která zamává i zkušenějším esoterickým průvodcem. Po bedlivém průzkumu lze ale rozkrýt mnoho zajímavých míst, kde by se zprvu jeden bál nechat tento projekt pohybovat. I přes zjevně tvrdou slupku je i v něm kus pokory a pocitového zadostiučinění. I když se musí hodně dlouho chodit kolem a klást otázky, na které možná ani není odpověď.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

David / 19.8.22 12:12

Dovolím si komentář týkající se především zvukové podoby nahrávky, respektive mého osobního pocitu ní. Když už Radek zmínil návratové album Tool, shodou okolností jsem si před několika dny pořídil jeho vinylovou edici https://www.discogs.com/release/24071501-Tool-Fear-Inoculum a během jednoho večera ji protočil v těsném závěsu za deskou C/C https://www.discogs.com/release/23675435-Porcupine-Tree-Closure-Continuation Není žádným tajemstvím, že alba Tool, i přes veškerý skladatelský um a instrumentální mistrovství autorů, zrovna nedisponují bůhvíjak oslnivou zvukovou kvalitou, což je ve stínu ohromného balíku peněz, které za produkcí takového Fear Innoculum stojí, minimálně s podivem, nicméně v porovnání s drtivou většinou současné produkce, řekněme „progresivního“ rocku/metalu, se stále jedná o velmi pěkný a vcelku bez problémů poslouchatelný nadprůměr… přímé srovnání s novinkou PT ale naplno odhaluje nedostatky, které desku Tool degradují kamsi na úroveň Potěmkinovy vesnice. Velmi limitovaná dynamika, detaily topící se kdesi hluboko uvnitř zvukové masy, omezená šířka i hloubka scény… Oproti tomu C/C zní jako polité elixírem života. Tepající, volně dýchající, plné drobných laskomin, které je radost s každým dalším poslechem postupně rozkrývat a vyzobávat jako ty nejlepší kousky z babiččiny bonboniéry. Přesně, jak napsal Jirka… „Porcupine Tree a samozřejmě Steven Wilson jsou v tomto hledu hrozně moc napřed, daleko před zbytkem scény.“

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky