Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Letošní, zbrusu nové album americké party Philm se řadí k těm, které člověk jen tak neodloží do kufru zaprášených medailí. S albem Fire From The Evening Sun přchází porce náročnějšího poslechu, jemuž je třeba ponechat čas zaležet a dozrát. A ať ho jeho osud nakonec zavede po bok dalších legend domácích sbírek nebo ne, dosažený účinek se určitě nerozplyne coby pověstná pára nad hrncem.

Fire From The Evening Sun se dá poslouchat hezky naostro, ale není na škodu si před ní dopřát ochutnávku z desky předchozí a zároveň debudní, nazvané Harmonic. Ta je podobně šílená, lehce disharmoničtější a současné dění z ní logicky vyrůstá.

Tehdy ani teď se hudba Philm nedá poměřovat přísným, úzkým pohledem a snahy o přesnou interpretaci selhávají. Metalové vlivy se rozpouštějí v rockovém třeštění a v temném rohu pokoje se zjevují tváře těch, kterým by se hudba Philm určitě líbila. Nabízí se příměr k anonymnímu paneláku, kde se v jednom patře prohání na odrážedle Henry Rollins, v suterénu vedle brambor zkouší mladí Rage Against The Machine a schodišťovým prostorem tato hluková změť stoupá vzhůru, aby se  pod střechou zhmotnila v samotné Philm.

Rozestavění jejich šachové partie na někoho může působit jako poslední křeč před jistým matem, ale není tomu tak. Příčiny by se daly hledat v silných dávkách punkové divokosti zápasící s bravurním zvládnutím kytarovým ornamentů, jinde v nečekaně sebejistém vystupování baskytary, co čeří hladinu kytarových riffů a chvíli trvá, než si obě linie člověk spojí do jednoho kusu. Pak se král náhle uvolňuje ze sevření a prchá se ukrýt za svoji věž a střelce. Divoký rytmus prvních sekund je skvělou přípravou na převahu rychlých pecek, u kterých je i chaotické potácení vytříbeným stylem tanečním. Mám sto chutí nasadit si paruku a přidat se k živelné maškarádě. Jejím podpisem je divokost a hrubé zacházení, které nástrojům jen prospívá. Ani po čase nepolevují v rychlých riffech a o roli bubenického šílenství se dá mluvit jen v tom nejlepším smyslu. Nezastavitelná a nevěřícným pohledům odolávající smršť paliček, plechů a blan. Blue dragon by mohl vyprávět.

Ale říká se všeho do času a platí to i v tomhle případě. Když už se zdá, že na nepolevující mumraj nevystačí dech, přichází ke slovu pomalejší věci typu Corner Girl nebo taková Silver Queen, která jako bonus svojí nakřáple ukvičenou kytarou přímo volá po migréně. Pak vás zase šlehne do hlavy šílenost, jakou je třeba Omiscience a pochopíte, že se nic nezměnilo. Některá místa obepíná lehce zneklidňující charakter, jakoby se snažila varovat před chybami, které se jen zbytečně opakují.  Ve výsledku se album ani nesnaží tvářit jako vzor pro jednotný přístup k problému, ale působí spíš jako sešlost výrazných individualit. Skladby se od sebe liší jak rychlostí, tak stylovým zabarvením. Zmíněný punk platí, přidejte k němu ještě  stopy rapu, metalu i jednoduchého písničkářství, tedy kontrasty, které jsou ale drženy v jedné ohradě.

Pár slov je nutných i ke zpěvu. Garry Nestler solidně ovládá několik poloh a každá má své místo za mikrofonem. Řve, když má řvát, umí se přiblížit rapové kadenci a ani jeho čistý vokál není k zahození, i když to je asi nejslabší doména, kterou tady předvádí. Kromě zpěvu používá působivou formu přednesu či varování, kterou mi silně připomíná již zmíněného Rollinse a jeho angažovaná hlášení. Každá skladba si žádá jiný přístup a Nestler jim ho rád dopřeje. Dopřejme si tedy trošku divoké anarchie a vyzkoušejme naši schopnost se během několika sekund přeladit na jinou vlnu.