Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Semai - The White Leviathan

SemaiThe White Leviathan

Victimer26.10.2019
Zdroj: flac
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone
VERDIKT: Vydařená podzemní zvuková nesouhra jako podkres románu Moby Dick.

Bílá Velryba je na poli literatury jedno z nejvýznamnějších děl vůbec a je bráno jako Melvillův tvůrčí vrchol. Dnes si tohle představení vychutnáme trochu jinak než bývá obvyklé.  Rozhodně to nebude formou recenze románu (pro tohle jsem opravdu nedozrál) a nečeká nás ani hrdě doomová vazba na mořeplavce Ahab, u nás v redakci tolik oblíbené. Ale protože i náš zine je pro každý zvukový a experimentální výstřelek, pojďme se zhluboka nadechnout a zkusit vstřebat nové album jihlavského projektu Semai. Ostatně, i on je u nás zavedeným jménem, k němuž chovám sympatie někdy od alba Delubrum a rád jsem si poslechově zaparazitoval i v přátelských kooperacích s Korium, respektive Toqleraq.

 

http://www.echoes-zine.cz/files/editor/Victimer/semai%20hastur.jpg


Román je velmi proměnlivým a poučným dílem promítajícím v sobě hned několik zprvu odlišných světů. Rozhodující je však celková asociace, která se rozhostí v hlavě. Tak si to myslím já, je otázkou kdo uvažuje podobně a na tomto místě je pak nejdůležitější, jak si po svém a v silně narušené zvukové adaptaci vedl Hastur, mozek Semai. Jeho album The White Leviathan je svojským a neotřele zpracovaným hudebním doprovodem díla.


V prvním okamžiku album funguje jako primitivní buchar, kolem něhož se přidává a ubírá na doprovodných ruchových elementech, ale pozorné ucho slyší, že se něco děje. A neděje se toho zrovna málo. Pod povrchem to až nevybíravě vře a rezonuje. Podle mého je to místy až epická vřava, která narušuje povrchní příjem a zle nabodává první masu ruchu a háže ji někam do prostoru. Pořád je to však hodně uzavřená záležitost, stylově věrná spojení industrialu a noise music. I v tomto zvukově nemravném prostředí lze najít kus výpravného díla. To evidentně ano. Jen je třeba jej spojit se sterilitou podzemí. S vizí strohého a studeného strojírenského kutlochu bez operátorů, na jehož zdi probleskují útržky z románu. Přerušovaně a zkresleně.

 


Bez detailního ponoru skrz těžké zvukovody je snaha chytit správný směr a pochopení prací navíc. Když není jedinec přímo uvnitř a jeho myšlenky vylétají směrem ven a nelpí na konceptu, je rázem pryč a nechytá se. Je třeba navodit správné prostředí a využít pomoci sluchátek. Žádné další okolní vlivy se nepřipouštějí. Je třeba chytit nit, v tomto případě spíš šponu do oka a samozřejmě Bílou velrybu! A mít se na pozoru. Až pak je vše OK.


Půlhodina ruchů není nepřekonatelným ničením vycepovaného hudebního vkusu, avšak pořád je to produkce pro skalní. Pro lehce trénované bude vrcholem alba pár jeho zesílených vibrací a dramatičtější finále symbolizující boj s bílým obrem. Ti zkušenější budou hledat víc uvnitř a sát z prsu hrubého podzemí. A jeho hnusné epiky. Já zkouším sát a jsem spokojen s objevením řady velmi dobře pořešených situací. Našel jsem si svého osobního Moby Dicka tam, kde jsem se na něj ani nesnažil pomyslet.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky