Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Magor? Šílenec? Workoholik? Kdo vlastně je ten člověk z Ruska skrývající se za pseudonymem Senmuth? Někdy v roce 2004 založil svůj vlastní projekt hrající ambientně orientální industriální metal a od té doby vydává jednu desku za druhou. Znáte tvorbu Senmuth? Pokud ne, tak si sedněte, trochu si na ni posvítíme.

Tentokrát se budeme dívat na snad ještě aktuální počin Hagwalah, který světlo světa spatřil v červnu roku 2012. To není zas tak dávno, že? Já vám však prozradím, že od té doby Senmuth vydal další čtyři alba a kdo ví, jestli už není vydáno páté, či šesté… Malá soutěžní otázka. Tipněte si kolikáté v pořadí je album Hagwalah v rámci dlouhohrajících počinů…? Počítejte vznik v roce 2004, nyní máme rok 2012… To máme všehovšudy osm let působení. Kolik alb se dá asi tak vydat za osm let existence… Třeba naše Umbrtka dokázala za dvanáct let vydat 17 oficiálních alb. Nebo nezmar Zarach ‘Baal‘ Tharagh vydal asi 102 demíček a pouhé dvě alba (plus ještě splitka a kompilačky…) taktéž za dobu dvanácti let. Senmuth je o čtyři roky mladší… No, už vás nebudu napínat a prozradím, že Hagwalah je stotřetí deska! Ano, je to tak – stotřetí.

Dnešní recenze bude tak trochu vytržena z kontextu jeho diskografie, jelikož touto sbírkou skutečně nedisponuji ani v mptrojkách. Takže se budu čistě věnovat této práci, zcela nepolíben hudbou alb jiných. Žánr jsme nastínili již výše. Jedná se tedy o orientální industriální metálek. Vše je instrumentální. Hrací doba necelých čtyřicet minut rozložená v deset songů. Zaujal mne obal, který snoubí industriálního moderního ducha s orientálním prvkem písečných dun. Snad se jedná o off-road řádění, kdesi v Arábii, či Egyptě. Každopádně má to jakýsi netradiční nádech, vzbuzující zvědavost, která se mnou cloumala po celou dobu, než jsem desku poslechl. Při hledání bližších informací o desce samotné bylo zjištěno, že se jedná o „album o aktuálním fenoménu arabského veřejného silničního driftování a jeho smrtelných nehodách“.

Z vlastní zkušenosti vím, že v Rusku se hraje celkem slušný industrial, čili tady zklamání nebylo ani moc očekávané. A vskutku, je to tak. Hudebně si to celé stojí poměrně vysoko. Ano, zkušenosti očividně Senmuth nějaké má. Musím však podotknout, že to není zcela tradiční pojetí industriálního metalu, které by možná mnohý očekával. Je to stále šlapavá věc s programovanou bicí soupravou, což je hlavní aspekt slůvka industrial v této muzice. Do kotlíku Hagwalah si musíme vmíchat notnou dávku orientu. Tento, pro nás exotický duch, z desky dýchá s tak silnou intenzitou, že se mnohdy budete cítit sami uvězněni v onom džípu na obrázku alba. De facto jediný živý element zde je elektrická kytara. Její hluboký booster řádně tvrdí atmosféru a celkově zahušťuje písečnou bouři víc, než bylo původně meteorology předznamenáno. Nervózně vyznívající kytarové riffy se stávají bodem strhujícím převážnou pozornost. Neznějí špatně, jsou pro danou hudbu stěžejní. Melodie a kombinace jsou pestré stejně jako svět, který zastupují. Nějaký zásadní post však hudba nezastává a spíše sklouzává do průměru. Ovšem i od něj se lehce odráží o pár příček výš. Tak si to celé zkuste slít v jeden celek a máte tu porci husté kávy snad alžírského nebo tureckého původu.

Po shrnutí se dostávám k názoru, že tento jemně nadprůměrný počin poslouží především jako hudební doprovod. Poslechovka to vyloženě není, ačkoliv své kouzlo jistě má. Netradiční pojetí industriálku s příjemným závanem jižního větříku.