Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Septicflesh - The Great Mass

SepticfleshThe Great Mass

Jirka D.1.6.2011
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: Technics SL-PG390 / Technics SA-EX140 / Dexon Adagio 70
VERDIKT: Asi budu vytahovat kostlivce ze skříně a vzývat Sumerian Daemons. Novinka zprvu působí sice honosným a velikášským dojmem, časem mi ale připadá přearanžovaná a v některých částech i dost nezáživná. Přesto se jedná o zajímavé a ve své podstatě ojedinělé dílo, které stojí za to si poslechnout, ať už jste fandové Septicflesh či nikoliv.

Nebojím se tvrdit, že novinka od řeckých Septicflesh je jedním z nejdiskutovanějších alb první poloviny tohoto roku na poli metalové hudby a její příchod byl sledován velmi pozorně. Celkem logicky nastala situace, jejíž příčina se datuje do roku 2008 a nese jméno Communion; album, kterým na sebe znovu obnovená formace soustředila pozornost metalového světa a dala jasně najevo, že to s tím návratem myslí opravdu vážně. Recenzenti hýřili spokojeností a kladné ohlasy se nesly po všech možných kanálech – a ono proč ne, album to není vůbec špatné, zdravý metalový základ, podpořený více či méně intenzivním orchestrem v té či oné skladbě, se tenkrát ujal a Septicflesh našlápli do svého druhého bytí dobře.

 

Pokračovatelem rozjeté kapely je album The great mass, které vyšlo u Francouzů Season of mist v druhé polovině dubna a to ve formátu běžného CD a pak jako limitovka s DVD či jako vinyl, pro které byl použit trochu jiný obal (zvídaví se dopátrají i dalších, více méně sběratelských edic). Dříve užitá a úspěšně vyzkoušená koncepce pokračuje i v roce 2011 a tak po vzoru Communion se i tentokrát do metalového základu naroubovala pražská filharmonie a prostoru dostala víc než dost. Jestli na předchozím albu sloužila symfonika k vytvoření přesvědčivé atmosféry nahrávky a v první bojové lajně stála hrdě metalová muzika, pak na novince se role minimálně srovnávají a místy jsem dokonce přesvědčen, že orchestr se dere do popředí a hraje prim. V některých skladbách naprosto zastiňuje kytary, které jsou slyšet snad jen někde na pozadí a držet krok se v podstatě daří jen suverénním bicím. Role orchestru je minimálně rovnocenná a tak je možná na místě otázka, jestli při posuzování díla budeme unešeni ze staré známé kapely (či iluze, kterou o ní máme) nebo z našich pražských filharmoniků (i když jejich party zkomponoval sám Christos Antoniou).

 

Začátek desky, přesněji první dvě skladby, je ohromující a na posluchače působí hodně intenzivně. Po úvodních smyčcích lehce podmanivého a tajemného charakteru a krátkém ženském partu se spouští silně naaranžovaná hudební vlna, jejíž účel je zřejmý a bude spousta takových, kteří se z prvotního nárazu nevzpamatují do konce alba. Motiv s ženským vokálem a filharmonií v druhé A great mass of death bere dech, hudební cítění, které dokáže dát dohromady něco podobného má můj obdiv. S přibývajícími minutami alba ale začne počáteční ohromení opadat a na povrch se začne prodírat střízlivější pohled. Už ve třetí  Pyramid god celkem marně hledám kytary, jsou nevýrazné a schované kdesi na pozadí, mnohdy zcela zastíněné orchestrem a to je určitě škoda; navíc se závěr skladby vytrácí kamsi do ztracena, pomalu začínám střízlivět. Stejně tak se občas dost nelibě vyrovnávám s výraznými změnami tempa, ať už ve Five-pointed star nebo asi nejvíc Apocalypse, rozjetá mašinérie se najednou zastavuje, žesťová sekce se sice snaží vytvářet jakousi podivnou, temnou atmosféru, ale po předchozím kvapíku se na ni těžko soustředí a výsledek tak spíše ruší. O šesté skladbě se raději zmiňovat nebudu, jde o nejslabší článek řetězu vůbec.

 

Jdeme raději chválit. Za zmínku rozhodně stojí skladba Rising, která jakoby připlula z jiné planety a možná vám připomene Sangreal z předchozího alba. Každopádně svým více metalovým a méně symfonickým konceptem, klasickou kompozicí a hlavně silnou a snadně vstřebatelnou melodií působí velmi přístupně. Stejně dobře vstřebávám ženské party, které jsou na nahrávce roztroušeny tak porůznu a za zmínku stojí zcela určitě v páté Oceans of grey (ač skladbu jako celek moc nepobírám). Rovněž nelze nezmínit atmosféru dokreslující chorály známé tak dobře ze Sumerian Daemons, mnohokrát vyzkoušený a osvědčený recept, který zabírá nejen u Septicflesh... Zajímavě působí i smyčcové party v předposlední Mad architect, skoro mám pocit, že jsem se ocitl v nějaké vypjaté Hitchcockově scéně ... je to psycho! Závěrečná Thearianthropy je opět jedna ze zajímavějších a vyvedených skladeb, více metalu, méně pozlátka, výborná záležitost.

 

Když teď po sobě čtu předchozí text, dívám se, že jsem se těch much snažil najít nějak hodně. Přátelé, ruku na srdce - nelze zpomalit bicí, ochraptět zpěv nebo podezírat pražské filharmoniky, že špatně naladili. Zvuk Petera Tägtgrena zní nabušeně, až nebesky pekelně a vás, posluchače tahle hudba hlavně v úvodu smete jako povodňová vlna. Nahrávka vytváří dojem vypiplaného a vybroušeného alba po všech stránkách, tahle deska splňuje snad všechny obecně platné nároky na mod(er)ní metal a je velmi pravděpodobné, že se o ní bude mluvit ještě dlouho a v ročním zúčtování bude u mnohých obsazovat čelní příčky.

 

Přesto nejsem z těch, kteří by jásali nadšením. Nezpochybňuji práci Septicflesh a všech lidí, kteří se na tomto opusu podíleli, ale prohlásit Velkou mši za dokonalost a hodnotit nejvýše možným prostě nemůžu, protože tak to necítím. Nevím, jestli ve mně vítězí česká malost a já se držím národního hesla, že „každý úspěch bývá po zásluze potrestán“, ale spíš se kloním k svému vnitřnímu přesvědčení, protože podobné honosné desky mi prostě nevoní dlouho, nehledě potom k některým nevonícím soustům, které jsem vyjmenoval výše. Přebírejte, jak umíte, poslouchejte, zvažujte...


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Mold / 13.3.17 8:47

Ja jsem zatim ve fazi, kdy jsem presel od relativni spokojenosti k nastvanosti. Protoze jsem to slysel uz asi 30x a stale mi v hlave nejak neutkviva z ty nahravky prilis mnoho, jednotlive motivy, ale neco celistvejsiho vubec. Nejvetsi problem jsou asi bici linky, ktery by dle me mohly byt mnohem napaditejsi, nektery nasypy mi prijdou uplne zbytecny, kdyz viri prechody uvital bych spis nejakou rytmickou udernost do tech Vignovo kytarovejch pasazi. Bici linky pise Vigna a prijde mi, ze to uz dela celkem programove a sam Shalaty tam toho zase tolik z vlastni invence neprida a kapela tady celkem strada. K nejakemu feelingu, ktery by me z tech bicich linek pohltil se vzdycky propracovavam strasne dlouho nez tam neco zachytim, jednak za to muze sterilnejsi produkce (je to bez vetsi energie, akcentu), druhak proste to, ze Shalaty prvotypove neni zadnej rouhac, ale jen slusne odvadi svou praci, coz je malo . Taky mi chybi poradny chytlavy zpevovy linky, naposledy neco takovyho a v trochu vetsim mnozstvi meli na Shadows in the Light. Ze by se mi zaryl nejaky uryvek z textu v hlave to ani nahodou. Skladba cislo tri je sice hitovka a tam neco je, ale samotna skladba me az tolik nebere. Dneska jsem asi po 14 dnech tu desku vyhodil z prehravace, dam si tyden odstup a zkusim pak znova jestli se to usadi. Furt jsou to Immolation a jako jedna z poslednich kapel si drzi latku stale na nejakem nekolisavem standardu, kdyz pominu, ze vrchol v podobe alb HIA, FFG, CTAWB maji za sebou a uz vlastne jen vari z toho cim byly tyhle desky nabuseny. Posledni co me uz fakt nebavi jsou ty digitalni coverarty. V digipaku jsou alespon fragmenty z alba zvetseny a hozeny do takovy zelenkavo sedivy barvy a to vypada prijatelne a ma to trochu dusi. Po dlouhy dobe pouzili na obalu logo, coz se naposledy stalo tusim na Here in After.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky