Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Nebojím se tvrdit, že novinka od řeckých Septicflesh je jedním z nejdiskutovanějších alb první poloviny tohoto roku na poli metalové hudby a její příchod byl sledován velmi pozorně. Celkem logicky nastala situace, jejíž příčina se datuje do roku 2008 a nese jméno Communion; album, kterým na sebe znovu obnovená formace soustředila pozornost metalového světa a dala jasně najevo, že to s tím návratem myslí opravdu vážně. Recenzenti hýřili spokojeností a kladné ohlasy se nesly po všech možných kanálech – a ono proč ne, album to není vůbec špatné, zdravý metalový základ, podpořený více či méně intenzivním orchestrem v té či oné skladbě, se tenkrát ujal a Septicflesh našlápli do svého druhého bytí dobře.

Pokračovatelem rozjeté kapely je album The great mass, které vyšlo u Francouzů Season of mist v druhé polovině dubna a to ve formátu běžného CD a pak jako limitovka s DVD či jako vinyl, pro které byl použit trochu jiný obal (zvídaví se dopátrají i dalších, více méně sběratelských edic). Dříve užitá a úspěšně vyzkoušená koncepce pokračuje i v roce 2011 a tak po vzoru Communion se i tentokrát do metalového základu naroubovala pražská filharmonie a prostoru dostala víc než dost. Jestli na předchozím albu sloužila symfonika k vytvoření přesvědčivé atmosféry nahrávky a v první bojové lajně stála hrdě metalová muzika, pak na novince se role minimálně srovnávají a místy jsem dokonce přesvědčen, že orchestr se dere do popředí a hraje prim. V některých skladbách naprosto zastiňuje kytary, které jsou slyšet snad jen někde na pozadí a držet krok se v podstatě daří jen suverénním bicím. Role orchestru je minimálně rovnocenná a tak je možná na místě otázka, jestli při posuzování díla budeme unešeni ze staré známé kapely (či iluze, kterou o ní máme) nebo z našich pražských filharmoniků (i když jejich party zkomponoval sám Christos Antoniou).

Začátek desky, přesněji první dvě skladby, je ohromující a na posluchače působí hodně intenzivně. Po úvodních smyčcích lehce podmanivého a tajemného charakteru a krátkém ženském partu se spouští silně naaranžovaná hudební vlna, jejíž účel je zřejmý a bude spousta takových, kteří se z prvotního nárazu nevzpamatují do konce alba. Motiv s ženským vokálem a filharmonií v druhé A great mass of death bere dech, hudební cítění, které dokáže dát dohromady něco podobného má můj obdiv. S přibývajícími minutami alba ale začne počáteční ohromení opadat a na povrch se začne prodírat střízlivější pohled. Už ve třetí  Pyramid god celkem marně hledám kytary, jsou nevýrazné a schované kdesi na pozadí, mnohdy zcela zastíněné orchestrem a to je určitě škoda; navíc se závěr skladby vytrácí kamsi do ztracena, pomalu začínám střízlivět. Stejně tak se občas dost nelibě vyrovnávám s výraznými změnami tempa, ať už ve Five-pointed star nebo asi nejvíc Apocalypse, rozjetá mašinérie se najednou zastavuje, žesťová sekce se sice snaží vytvářet jakousi podivnou, temnou atmosféru, ale po předchozím kvapíku se na ni těžko soustředí a výsledek tak spíše ruší. O šesté skladbě se raději zmiňovat nebudu, jde o nejslabší článek řetězu vůbec.

Jdeme raději chválit. Za zmínku rozhodně stojí skladba Rising, která jakoby připlula z jiné planety a možná vám připomene Sangreal z předchozího alba. Každopádně svým více metalovým a méně symfonickým konceptem, klasickou kompozicí a hlavně silnou a snadně vstřebatelnou melodií působí velmi přístupně. Stejně dobře vstřebávám ženské party, které jsou na nahrávce roztroušeny tak porůznu a za zmínku stojí zcela určitě v páté Oceans of grey (ač skladbu jako celek moc nepobírám). Rovněž nelze nezmínit atmosféru dokreslující chorály známé tak dobře ze Sumerian Daemons, mnohokrát vyzkoušený a osvědčený recept, který zabírá nejen u Septicflesh... Zajímavě působí i smyčcové party v předposlední Mad architect, skoro mám pocit, že jsem se ocitl v nějaké vypjaté Hitchcockově scéně ... je to psycho! Závěrečná Thearianthropy je opět jedna ze zajímavějších a vyvedených skladeb, více metalu, méně pozlátka, výborná záležitost.

Když teď po sobě čtu předchozí text, dívám se, že jsem se těch much snažil najít nějak hodně. Přátelé, ruku na srdce - nelze zpomalit bicí, ochraptět zpěv nebo podezírat pražské filharmoniky, že špatně naladili. Zvuk Petera Tägtgrena zní nabušeně, až nebesky pekelně a vás, posluchače tahle hudba hlavně v úvodu smete jako povodňová vlna. Nahrávka vytváří dojem vypiplaného a vybroušeného alba po všech stránkách, tahle deska splňuje snad všechny obecně platné nároky na mod(er)ní metal a je velmi pravděpodobné, že se o ní bude mluvit ještě dlouho a v ročním zúčtování bude u mnohých obsazovat čelní příčky.

Přesto nejsem z těch, kteří by jásali nadšením. Nezpochybňuji práci Septicflesh a všech lidí, kteří se na tomto opusu podíleli, ale prohlásit Velkou mši za dokonalost a hodnotit nejvýše možným prostě nemůžu, protože tak to necítím. Nevím, jestli ve mně vítězí česká malost a já se držím národního hesla, že „každý úspěch bývá po zásluze potrestán“, ale spíš se kloním k svému vnitřnímu přesvědčení, protože podobné honosné desky mi prostě nevoní dlouho, nehledě potom k některým nevonícím soustům, které jsem vyjmenoval výše. Přebírejte, jak umíte, poslouchejte, zvažujte...