Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Pozdě? Určitě lepší než vůbec, znáte to... Je to vlastně trochu z podivem, že Cavalerovým kapelám jsem se i přes mizérii obsahu věnoval v recenzích pravidelně, zatímco tahle výborná deska od Sepultury zůstala beze zmínky. Vyšla už téměř před půldruhým rokem a dodnes mám pocit (a měl jsem ho i v čase jejího vydání), že zůstala jaksi nepochopena, nedoceněna. Že fanoušky zaskočila natolik, že od ní raději dali ruce pryč.

A přitom by to byla velká škoda, protože poslední album od Sepultury je ve všech ohledech (nebo skoro ve všech) povedená nahrávka, která ukazuje nikoliv ustrnulou kapelu hrající své jisté, ale kapelu životnou a hledající nové cesty a výzvy. Kolik jich je v dnešní první lize světového metalu?

Pokud čerpáte prvotní dojmy z obalů a jejich grafického zpracování, a přijde-li vám tento temný a zlověstný, pak přesně takovou můžete čekat i muziku. Sepultura jakoby se vrátila do mladých let (někam do období kolem Beheath The Remains), pozapomněla na předchozí album (jakkoliv skvělé), svůj zvuk udusala kamsi pod zem a velkou část energie vrhla do vytvoření nehezké a temné atmosféry.

Právě ucelenost a vyrovnanost alba, směřující kamsi k horizontu temného mraku na obzoru, mi přijde velmi povedená. Změny v tempu nebo v aranžérském přístupu jsou provedeny citlivě, není jich mnoho a přichází v ten správný okamžik. Na desce je jedna oddechová skladba („Grief“), jedna věc s větším ethno nádechem (závěrečná předělávka „Da lama ao caos“) a zbytek tvrdě maká pro celek a na posluchači, který snadno končí s lehkým traumatem. Nikdo z muzikantů nikde neexhibuje, na uzdě se drží i Kisser, jehož kytara zostra vyřezává jen místy, a ze všech je cítit maximální snaha pracovat pro tým, pro kapelu.

O to výborněji pak funguje zapojení hostujících hráčů, z nichž zmiňme především Fredo Ortize a jeho perkuse. Na nahrávce je zaslechnete na mnoha místech, ale vždy v pečlivě odměřeném množství, vždy ve správný čas a se včasným ústupem ze scény. Ostatně tahle promyšlená a ve výsledku skvěle fungující střídmost je cítit z desky jako z celku velmi zřetelně. Jen málokdo dokáže začít skladbu lehkou orchestrací a chorálem (úvod „The Vatican“) a přitom nesklouznout k laciné pompéznosti a jalovosti (kolik je dnes takových kapel a skladeb snad netřeba připomínat!). Ne tak Sepultura. Žádná trapná snaha a velký efekt, ale jednoduchý chorál skvěle umocňující atmosféru a zavčas mizející ze scény.

Ve výsledku tak mám z tohohle alba jen ty nejlepší dojmy. Sepultura se prezentuje jako dospělá a přemýšlející kapela, skladatelsky na výši, která se nebojí zkoušet, hledat a experimentovat. Bylo by to snadné hrnout stále ten jejich thrash metal s trochou ethna, ale taky velmi laciné a ve výsledku zbytečné. Není třeba diskutovat o tom, že tahle cesta může být pro mnohé fans těžko přijatelná (ostatně právě ohlasy na tuhle desku tomu nasvědčují) a že existují cesty pohodlnější a schůdnější. Ale právě díky onomu hledačství a odvaze zkoušet nové přístupy mě tahle deska baví asi nejvíc. Kapely nebojící se nepochopení je třeba mít v úctě.