Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Není to ani tak moc dávno, kdy jsem tady psal o prvním albu sólové dráhy ex-Systemáka Serje Tankiana, o Elect The Dead. Možná trochu nepřímo, ale přece jen jsem přislíbil napsání recenze na jeho album číslo dvě, na Imperfect Harmonies, které vyšlo ve spolupráci Reprise a Serjical Strike 21. září 2010. Teď už vím, jakého neprozřetelného činu jsem se svým slibem dopustil a jaký bič jsem si na sebe upletl. Ale nedá se nic dělat, slibům je třeba dostát a jinak ten uzel nerozseknu, než že se tu o nedokonalých harmoniích několika řádky zmíním. Proč se mi album hodnotit nechce, pochopíte záhy; ti z vás, kteří se předem podívali na hodnocení, asi začínají tušit.

První a nejdůležitější věcí, kterou je třeba učinit (a platí to hlavně pro ty z vás, co tuhle desku ještě neslyšeli), je zapomenout na System Of A Down a na to, že existoval nějaký starý Serj Tankian. Materiál, který se mi dostal do ruky, je natolik odlišný od čehokoliv předchozího, že jakékoliv srovnání je zhola nemožné. Dokonce se mi vtírá myšlenka, jestli vůbec můžu o takovém počinu psát, objektivně hodnotit a posuzovat dílo, které je už někde za mou pomyslnou hranicí, za kterou jít nechci. Ale vlastně proč ne, je to vývoj jednoho zajímavého hudebníka, který už něco málo dokázal a tak beze všech skurpulí jdu na to.

Úvodních dvacet vteřin patří hřmotnému orchestrálnímu partu, který na mě vletěl s takovou razancí, že i židle, na které sedím, udělala dva kroky nazad. Nějací Dimmu Borgir a jejich intra proti tomu hadr. Orchestr se celým albem proplétá celkem zásadně, lze ho zaslechnout na mnoha místech ve více i méně výrazných polohách a tvoří hodně výraznou složku hudby Imperfect Harmonies; je vidět, na jakou kartu Tankian vsadil. Dalším novým a důležitým prvkem je převeliká hromada elektroniky, kterou ale trávím ztěžka jak cementovou kaši. Je jí moc, překrývá ostatní nástroje a vůbec mi nesedí. Písně pak znějí jaksi nepřirozeně, umělohmotně a neživě; a nic s tím neudělají ani orchestrální výpady, které jsou o poznání živější, ale mnohdy jsou zakomponovány dost nuceně a jednotlivé přechody mi občas způsobují lehké záškuby svalstva v obličeji. Poslouchám dál a stále se snažím najít ony výrazné jazzové prvky, které v rámci promotion Tankian sliboval. Lehce se zdaří hned v první Disowned Inc., o které se s trochou nadsázky dá říct, že se v ní dá najít skoro všechno, co mě pronásleduje zbytkem nahrávky, ale u dalších písní už tolik úspěšný nejsem, snad až na poslední Wings Of Summer. No nic, jdeme dál. Už jsem zmínil orchestr, umělohmotnou elektroniku a jazz, dalším elementem Imperfect Harmonies, který je pro mě asi nejvíc deprimující, je hlasový projev Tankianův. Pokud se projevuje způsobem, na který jsem doposud zvyklý, je všechno v pořádku. Problém nastává tam, kde se pouští do různých hlasových hrátek a nebezpečných výšek. Obojí se mu dle mého nedaří, neumí to a na výsledku je to znát. Vůbec už nevím, co ho vedlo k nazpívání tak vysokých partů, jaké se dají slyšet v Deserving? nebo Reconstructive Demonstrations. Mám pocit, že někdo táhne kočku s vytaženými drápy za ocas po skle – ten skřípot skla a vřískot kočky je něco, co slyšet nemusím.

Celkově se album snaží tvářit famózně a skoro až bombasticky. Výsledkem je ale teatrálnost a nuda, která se dostaví zaručeně velmi brzy. Metal nebo aspoň rock jsou zapomenuty téměř úplně, při poslechu Deserving? se mi do mysli vkrádá Mumuland a to bez legrace. Dělat touto cestou ostrou politickou kritiku, se vší tou mediální masáží, velkolepou kampaní a orchestrálním aranžmá není asi šťastná cesta. Z této desky je jednak cítit Tankianova snaha experimentovat a potom jsou z ní cítit peníze na sto honů a situaci nezachrání ani free-tree papír bookletu, který, jak jsem se dočetl, je z materiálu, na nějž nebyl poražen ani jeden strom z našich lesů.