Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Vzhledem k nedávnému vydání sólového alba Jamese LaBrieho „Static Impulse“ by bylo na místě se vrátit k jeho první sólovce „Elements of Persuasion“ z roku 2005 a alespoň v krátkosti ji představit. Úplně první sólová deska to v LaBrieho kariéře sice není, neboť se v minulosti dvakrát realizoval v projektu Mulmuzzler, na jehož sestavě se dá vypozorovat zřetelná návaznost na toto album, nicméně právě až „Elements of Persuasion“ nese v hlavičce výhradně jeho jméno.

LaBrie se na tomto albu společně se svým rovnocenným kompozičním partnerem Mattem Guillorym prezentuje jako vyzrálý skladatel a s podporou silné sestavy talentovaných a ostřílených muzikantů za zády nabízí maximálně šťavnatý a překvapivě razantní materiál. Jestli na předchozí řadovce „Train of Thought“ domovští Dream Theater přitlačili na pilu a odhalili i určité thrashmetalové choutky, tak LaBrie se nebojí jít v tomto ohledu ještě dál. Hned první song „Crucify“ je pořádná thrashová jízda rychlých bicích a trhaných kytarových riffů, do kterých LaBrie pěje svým osobitým způsobem a vytváří tak sympatickou moderní kombinaci tvrdé instrumentace a melodické zpěvové linky. Výraz „moderní“ získává pevnější půdu pod nohama hned v následující skladbě „Alone“, která se zejména ve svém úvodu hemží počítačovými zvuky a samply, jež nepůsobí nijak rušivě a společně s modifikovaným zvukem kytar dodávají hudbě nezanedbatelný futuristický charakter. Inspirace nu-metalovým prostředím je více než zřejmá, ale kapela si z těchto končin vybírá jen opravdu to nejlepší. Ani třetí skladba v pořadí „Freak“ nezůstává v tomto směru pozadu a využívá výhod různých počítačových zvukových rejstříků a dynamické rytmiky, takže se na posluchače valí různobarevná koláž zvuků, která ruku v ruce se silnými melodiemi vytváří velice chutnou směs.

Zaměřím-li se na samotné písně, tak mi kapela nedává žádný prostor ke kritickému postoji. V konkrétním popisu skladeb předchozího odstavce bych mohl v pozitivním duchu pokračovat prakticky až do konce. Každá položka této dvanáctidílné sbírky je natolik blyštivá a příjemná na omak, že marně hledám část, která by mě nudila, nebo nedejlabrie otravovala. Kdepak, kompozičně je to špička a i když se na desce většinou neděje nic vyloženě neotřelého, poslech si nejde neužít. A to také kvůli poměrně neobvyklému zvuku nahrávky. Někomu by možná přišel suchý zvuk bicích a do červena zboosterované kytary v tomto stylovém odvětví jako neuvážilost a hazard s knoflíky ve studiu, ale ono to všechno dohromady skutečně funguje a LaBrieho týmu se tak podařilo vytvořit si na této desce originální sound. Ten dohromady s nadmíru vydařenými a na nápady bohatými skladbami tvoří výjimečný celek, který si tato sestava může s klidným svědomím dát za rámeček.