Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Seventh Passion - 7Songs

Seventh Passion7Songs

David20.5.2016
Zdroj: CD, 4-panelový digipak
Posloucháno na: Yamaha CDX-480, Yamaha AX-490, Beyerdynamic DT 770 PRO 250 Ohm
VERDIKT: Kostky jsou vrženy, karty odkryty, avšak esa zůstávají stále připravena v rukávech… úvodní dějství slibuje mnohé, na další sedím v první řadě.

Jsou veselí, jsou hraví, nicméně není podmínkou zaručující zprostředkovaní prožitku sedmé vášně vytáčet po večerech jejich telefonní čísla. Onou vášní, kterou za určitých okolností dokáží předat bez nutnosti vyždímání vaší kasičky a zaprodání se imaginární spřízněné duši na opačném konci komunikačního zařízení, je hudba kořenící na pomezí hard rocku, blues a jazzu. Odtud pevný a stabilní základ. Jestliže však čekáte variaci na téma Graveyard nebo podobně laděné spolky více či méně upřímně se hlásící k odkazu sedmdesátek, jejichž ustájení ve svém chlívku momentálně každé větší vydavatelství považuje za naprostou nutnost bez ohledu na skutečnou kvalitu, budete nejspíš zklamáni… anebo právě naopak.

 

Pánové na to jdou s panem Fištrónem pěkně od lesa a přešlapovaní v dolíčku již stokrát zvalchovaném jejich předchůdci pro ně není tím pravým ořechovým vyvrcholením. Jednoduchým stavbám kompozic a přímočarému tahu na bránu se tak dostává vítaného dopingu v podobě rozkošatělých výjezdů do teritorií sousedních, progresivně laděných království. Projednou cesta průsekem padající olověné vzducholodě zmítané funky rytmem v podobě Walking blues, jindy trpělivé skládání roztříštěného zrcadla s nápisem Opeth, sem tam lehce upatlaného od společné snídaně Cream a Rush. Hypnotické, promyšlené posouvání kolosu Travelah skrze neznámo a zpět. Nebo rozjařené, prosluněné folkové skotačení napříč probuzenou rozkvetlou loukou pohánějící Springtime Muse.

 

 

Seventh Passion nabízejí plné hrsti možností, přesto se neztrácejí v marných pokusech o progresi za každou cenu. Na ploše necelých padesáti minut nenudí, nepodněcují svrbění ukazováčku nervózně kroužícího kolem spásného tlačítka stop, právě naopak. I přes až zbytečně okatě do prostoru vystrčená Opeth okénka v Memoir of the mountain a především Deliverance závěr 7Songs, který beru více jak poctu, než cokoli jiného, stejně tak tradiční master z dílny Ecsona Waldese, sice ne zcela planýrující, nicméně při soustředěném poslechu stále únavný a plochý, svou prvotinou jednoznačně bodují.

 

Kostky jsou vrženy, karty odkryty, avšak esa zůstávají stále připravena v rukávech… úvodní dějství slibuje mnohé, na další sedím v první řadě.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Garmfrost / 23.2.16 15:49

Já nejsem zklamaný jako kolega, ale ani nadšen jako v případě výborného předchůdce Urd. Tam se po letech vrátilo nadšení, oheň, vynikající nápady a v neposlední řadě geniálně provedené zpěvy. Na novince se pracovalo s podobným scénářem, tedy hodně zpěvů, hodně melodií, ale onen moment překvapení se nedostavil. Borknagar tentokrát sázeli více na počet legendárních zpěváků a jejich sólových vstupů, než skladatelskou a aranžerskou rafinovanost, respektive pěveckou provázanost jako tomu bylo na Urd. Zde mám pocit podobný u projetků typu Avantasia, kde je přehršel super zpěváků sólistů, ale navzájem příliš nespolupracujících. Kupodivu se mi nejvíc líbí Vintersorg, který se konečně netlačí do tenoru, ale krásně řve a brouká ve středních polohách. Zavzpomínal si i na svůj bohatýrský vokál a ten je krásnou třešničkou na dortíku. Já si vždy užíval Borknagarovské kytary, spešl rytmiku a melodie, které mění stylové následovníky v jejich přesvědčení. Ano, nelze do nekonečna být na piedestalu žánru, všichni stárneme, ale pěknou písničku, u které se tají dech, bych ocenil. Shrnuto - dobrá deska, za kterou by každá druhá skupina upsala duši ďáblu. Vše je tak já má být, ale potenciál Borknagar zůstal nenaplněn.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Pavel / 28.6.19 22:32odpovědět

Brilantní kytara s čistým jasným zvukem. Viděl jsem je naživo a smekám. Do teď jsem nevěřil jsem že byl v české zemi byl někdo kdo hraje stejně dobře jako Joe Satriani nebo John Petruci.

Marián / 20.5.16 16:13odpovědět

Přidal bych basu, ubral dechové nástroje. Jinak ,,závidím...

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky